Papežův návrat domů: Když si Španělsko připomnělo, kým vlastně je

Když papež tento měsíc navštívil Španělsko, velká pozornost se soustředila na oficiální obřady, diplomatickou symboliku a davy lidí, které se shromáždily, aby ho přivítaly. Tato návštěva však měla význam, který přesahoval rámec protokolu. Připomněla světu, že Španělsko zůstává katolickou zemí. Připomněla to i samotnému papeži, že Španělsko zůstává katolickou zemí. A co je možná nejdůležitější, připomněla tuto samou pravdu i mnoha Španělům.

Po celá desetiletí převládal názor, že Španělsko se definitivně stalo postkřesťanskou zemí – zemí, v níž katolické dědictví patří spíše do muzeí, historických knih a turistických brožur než do živého veřejného života. Události posledních dnů tento předpoklad zpochybnily.

Nadšení, s nímž byl Svatý otec přivítán, nebylo pouhou institucionální zdvořilostí či kulturní nostalgií. Odráželo to skutečnost, že tento národ stále vnímá katolicismus jako zásadní součást své národní identity. Není třeba přehlížet rostoucí sekularizaci Španělska, abychom uznali, že jeho nejhlubší civilizační instinkty zůstávají silně formovány křesťanstvím.

Snad nejvýraznějším aspektem této návštěvy byla samotná reakce papeže. Pozorovatelům nemohly uniknout okamžiky zjevného dojetí, když se setkal s vřelostí a náklonností obyčejných Španělů. V Evropě, která je tak často vykreslována jako lhostejná – či dokonce nepřátelská – vůči náboženskému projevu, nabídlo Španělsko odlišný obraz: obraz upřímného přivítání, živé víry a trvalé oddanosti Petrovu stolci.

Papežova cesta však vzbudila nejen obdiv. To nenechalo prakticky nikoho lhostejným. Jeho projevy sledovali s neobvyklou pozorností jak věřící, tak nevěřící, neboť si uvědomovali, že se nezaměřuje pouze na katolíky, ale na morální výzvy, před nimiž stojí španělská společnost jako celek.

Zvláště významný byl jeho projev před Poslaneckou sněmovnou. Mnohým pozorovatelům nevyhnutelně připomněl slavný projev, který papež Benedikt XVI. pronesl v roce 2011 před německým Spolkovým sněmem: výzvu k obnovení etických a filozofických základů, na nichž musí demokratická politika v konečném důsledku spočívat. Namísto toho, aby nabízel stranické recepty, vyzval papež zákonodárce, aby znovuobjevili trvalé principy, které jsou schopny vést veřejný život bez ohledu na proměnlivé ideologické trendy a volební kalkulace.

Nevyhýbal se ani obtížným otázkám. V otázce migrace – tématu, které i nadále rozděluje evropské společnosti – formuloval vizi, jejímž cílem bylo smířit dva principy, které jsou až příliš často vykreslovány jako neslučitelné: subsidiaritu a solidaritu. Legitimní povinnost států zaručit bezpečnost, zachovat veřejný pořádek a vykonávat účinnou kontrolu nad svými hranicemi nemusí být v rozporu s humanitární povinností uznávat důstojnost každého člověka a pomáhat těm, kteří to skutečně potřebují. Z jeho slov vyplývalo, že rozumná migrační politika vyžaduje jak rozvážnost, tak soucit, a nikoli obětování jednoho ve prospěch druhého.

Symbolika zakončení jeho španělské cesty na Kanárských ostrovech tomuto poselství dodala obzvláštní sílu. Jen málokterá místa tak názorně ilustrují složitost současné migrace. Toto souostroví již léta stojí v první linii nelegálních migračních tras do Evropy a nese obrovskou humanitární, logistickou i politickou zátěž. Tím, že papež svou návštěvu zakončil právě zde, proměnil abstraktní principy v konkrétní realitu a ukázal, že solidarita nemůže existovat bez odpovědnosti a že odpovědnost ztrácí svou morální legitimitu, je-li oddělena od lidské důstojnosti.

Stejně pozoruhodná byla i jeho ochota znovu potvrdit, že církev hájí posvátnost života ve všech jeho fázích. Jasně se vyslovil pro ochranu lidského života od početí, zopakoval, že církev je proti potratům, a zároveň trval na tom, že každé nenarozené dítě má svou vlastní důstojnost, nezávislou na okolnostech či užitečnosti. Na druhém konci života varoval před rostoucí normalizací eutanázie a asistované sebevraždy a argumentoval, že soucitná společnost doprovází ty, kteří trpí, spíše než aby jim usnadňovala smrt. Ať už s těmito postoji souhlasíme či nikoli, málokdo by mohl papeže obvinit z toho, že se vyhýbá morálním kontroverzím nebo skrývá katolickou sociální nauku za závojem politické korektnosti. K postoji církve k těmto velmi vyhroceným debatám se vyjádřil naprosto jasně.

Zvláštní uznání si zaslouží zejména Madrid. Logistická organizace návštěvy byla příkladná a prokázala působivou schopnost koordinovat událost nesmírné složitosti, aniž by tím utrpěla přístupnost či slavnostní ráz. Ještě pozoruhodnější bylo nadšení lidí. Ulice se zaplnily nejen diváky, ale i poutníky, rodinami a mladými lidmi, jejichž přítomnost svědčila o tom, že veřejné projevy víry stále hluboce rezonují ve španělské společnosti.

Katalánská část cesty měla svůj vlastní symbolický význam. V Montserratu se papež setkal s jedním z duchovních pokladů Evropy, kde klášterní Escolania – nejstarší chlapecký sbor na kontinentu, který nepřetržitě působí – opět dokázala, jakou silu má duchovní hudba při povznesení bohoslužby nad politiku či ideologii. Staletá tradice gregoriánského chorálu a liturgické dokonalosti zůstává jedním z nejvýjimečnějších kulturních dědictví křesťanství.

Stejně nezapomenutelná byla i oslava v Sagrada Famílii. Během slavnostního otevření, které se neslo v duchu mimořádné hry světla a barev, Gaudího mistrovské dílo dokázalo, že technologická vyspělost a hluboká úcta nejsou nepřátelé, ale spojenci, jsou-li nasměrovány ke kráse. Pečlivě zrežírované vizuální efekty neodváděly pozornost od posvátna, ale naopak jej osvětlovaly. V době, kdy se často skloňuje protiklad mezi inovací a tradicí, nabídla bazilika přesvědčivý protipříklad: technologie, architektura a umělecká kreativita mohou sloužit transcendenci, místo aby ji nahrazovaly.

Toto ponaučení přesahuje rámec liturgie. V Evropě se často diskutuje o konkurenceschopnosti, digitální transformaci a technologickém prvenství, přičemž se však opomíjejí kulturní základy, které takovému pokroku dodávají smysl. Inovace odtržená od krásy a pravdy hrozí, že se stane neplodnou. Sagrada Família dokázala, že i ty nejmodernější techniky lze využít ve prospěch něčeho nadčasového. Je to silné ponaučení, které by se mělo uplatnit i jinde, počínaje základními principy EU v těchto dobách geopolitických, společenských a ekonomických otřesů.

V širším smyslu byla papežova návštěva pro Španělsko výzvou k obnovení jasnějšího chápání samého sebe. Univerzity, právní tradice, umělecké úspěchy, charitativní instituce i celosvětové historické dědictví této země byly hluboce formovány katolickým myšlením. Salamanská škola pomohla položit intelektuální základy mezinárodního práva a lidské důstojnosti, včetně legitimity použití síly či vedení války. Španělští misionáři a učenci přinášeli nejen politický vliv, ale i vizi člověka zakořeněnou v křesťanské antropologii.

Nejedná se pouze o historické kuriozity. Jsou i nadále součástí morální struktury, na níž stojí moderní Španělsko.

Zda nadšení, které bylo k vidění během papežské návštěvy, znamená začátek širší náboženské obnovy, nelze s jistotou říci, i když mezi španělskou mládeží to tak vypadá – a jedná se o trend, který je obecně patrný v celém západním světě. Nepopiratelně však odhalilo, že není správné popisovat Španělsko pouze jako další sekulární evropský stát odtržený od své minulosti.

Během několika výjimečných dnů si svět znovu uvědomil, že katolická identita Španělska není archeologickým pozůstatkem, ale živou realitou. Uvědomil si to i papež, kterého viditelně dojalo vřelé přijetí, kterého se mu dostalo.

A snad největším překvapením ze všeho bylo, že mnoho Španělů jakoby znovu objevilo tuto pravdu sami pro sebe. Po letech, kdy bylo v módě bagatelizovat či dokonce popírat duchovní dědictví země, si uvědomili něco, co bylo skryto přímo před očima: Španělsko je navzdory všemu stále katolickým národem.