Evropská obrana založená na národech: Realismus kontinentální bezpečnosti

Nedávná historie smetla geopolitické iluze uplynulých desetiletí. Představa, že by kontinent mohl žít ve věčné bublině míru, přičemž by svou bezpečnost zcela svěřil Spojeným státům a zároveň omezoval své vlastní vojenské kapacity, se ukázala jako tragická strategická chyba. Dnes stojí Evropa před naléhavou a nevyhnutelnou potřebou vybudovat skutečné obranné a odstrašující kapacity.

Realistický a konzervativní přístup však vyžaduje, abychom hned na začátku vyjasnili jednu zásadní věc: budování evropské obrany neznamená odevzdání národní suverenity byrokratickému superstátu v Bruselu, ani to neznamená vytvoření „jediné armády“ řízené centrálním ministerstvem, které by bylo odtrženo od vůle jednotlivých států. Národní bezpečnost zůstává nejdůležitější a nejzákladnější výsadou suverénních národů.

Skutečná síla evropské obrany spočívá v interoperabilitě a strategické spolupráci mezi suverénními státy. Vybudování silného evropského pilíře v rámci Atlantické aliance (NATO) je nejúčinnějším způsobem, jak zajistit bezpečnost kontinentu. Členské státy musí především plnit své finanční závazky v oblasti výdajů na obranu, zvýšit vojenské výdaje na 2 % HDP a tyto prostředky vyčlenit na modernizaci svých národních ozbrojených sil.

Základním pilířem tohoto nového paradigmatu musí být autonomie evropského obranného průmyslu. V současné době příliš mnoho evropských zemí nakupuje zbraňové systémy a technologie od subjektů mimo EU, čímž vznikají škodlivé strategické závislosti. Silná Evropa musí vypracovat politiku obranného průmyslu, která bude podporovat kontinentální podniky a výrobní řetězce, vytvářet vysoce kvalifikovaná pracovní místa, stimulovat technologický výzkum a zajišťovat průmyslovou suverenitu.

Evropská obrana se navíc nesmí omezovat pouze na východní hranici. Konzervativní a strategická vize musí věnovat stejnou pozornost „jižní frontě“ a širšímu Středomoří, kde politická nestabilita, ochrana námořních obchodních tras a kontrola nelegálních migračních toků představují přímé hrozby pro národní bezpečnost členských států.

Společná obrana znamená průmyslovou spolupráci, taktickou koordinaci, společnou ochranu vnějších hranic a integrovaná cvičení národních ozbrojených sil. Pouze pokud se vrátíme k hrdosti a odpovědnosti jednotlivých států, můžeme vybudovat Evropu, která bude na světové scéně skutečně respektována a která bude schopna bránit své hodnoty, své občany i své kořeny.

Giuseppe Arnone