Subscribe
V návaznosti na předchozí zářijový článek požádal Výbor pro zaměstnanost a sociální věci Evropského parlamentu odbor vnitřní politiky pro hospodářskou a vědeckou politiku a politiku kvality života o analýzu návrhu směrnice o tzv. evropském průkazu zdravotně postižených.
Vedle silných stránek a příležitostí analýza zveřejněná v listopadu uznává i nedostatky.
Cílem průkazu je umožnit „omezenou přenositelnost“ statusu národně uznaného zdravotního postižení. V praxi mohou být občané EU, kteří jsou držiteli průkazu vydaného členským státem, uznáni poskytovateli služeb v jiném členském státě – hostitelském členském státě – na stejném základě jako osoby se zdravotním postižením s bydlištěm v tomto státě.
To s sebou nese již poměrně širokou přenositelnost statusu národně uznaného zdravotního postižení. Především poskytovatelé služeb mohou být veřejní nebo soukromí; v prvním případě se jedná o určitou přenositelnost dávek sociálního zabezpečení (medicare).
Za druhé, pokud se tato přenositelnost ve prospěch občanů EU rozšíří i na další občany s bydlištěm v členském státě EU, rozšíří se působnost v mnohem širším měřítku.
Za třetí, hostitelský členský stát je povinen přiznat práva na základě pobytu v tomto členském státě, což je jistě řada povinností mnohem širší než povinnosti přiznané státním příslušníkům členského státu.
A za čtvrté, přenositelnost je umožněna i v případě, že cestující občané nemají na průkaz nárok, pokud byli posouzeni v hostitelském členském státě.
Odbor pro hospodářskou a vědeckou politiku a politiku kvality života v Evropském parlamentu by to klidně mohl nazvat „omezenou“ přenositelností. Na základě faktů si to nemyslíme, zejména pokud si uvědomíme, že dávky se vztahují i na rodiny, a víme, jak určité kategorie přistěhovalců obvykle těchto možností zneužívají.
Na druhou stranu návrh neslučuje evropský průkaz osoby se zdravotním postižením a evropský parkovací průkaz, což znamená, že uživatelé musí mít k dispozici dva průkazy místo jednoho. To se nezdá být příliš efektivní.
Zajímavé omezení rozsahu karty se týká času. Měla by se používat pouze pro „krátkodobé pobyty“, třeba na tři měsíce. To je však poněkud nejasné, protože levicové tendence v Parlamentu by mohly chtít toto časové rozpětí výrazně prodloužit.
Další problém, který je třeba sledovat, souvisí se skutečností, že karta by mohla být zavedena v digitální podobě, což vyvolalo podezření, které někteří členové ECR oprávněně vznesli během krize Covid-19. Digitální prostředky v rukou kryptokratické komise, v jejímž čele stojí paní von der Leyenová, nejsou nijak omezené.
Návrh ve skutečnosti nemá žádný právní základ. Komise navrhla čtyři návrhy, ale jeden po druhém se nejeví jako příliš závažné. Čl. 53 odst. 1 SFEU se týká diplomů osob samostatně výdělečně činných, což s kartou nemá vůbec nic společného. Článek 62 SFEU předjímá volný pohyb služeb v rámci EU, ale návrh karty stanoví volný pohyb osob, nikoli služeb. Článek 91 SFEU odpovídá společné dopravní politice; možná by se mohl vztahovat na evropský parkovací průkaz, ale určitě ne na průkaz osoby se zdravotním postižením, který nemá s dopravní politikou nic společného. A konečně čl. 21 odst. 2 SFEU stanoví, že občané EU se mohou volně pohybovat a pobývat na území členských států, ačkoli toho již nyní dosahujeme pomocí našich národních průkazů totožnosti, aniž by bylo nutné mít kromě parkovacího průkazu ještě evropský průkaz osoby se zdravotním postižením.
Ochrana osob se zdravotním postižením se zdá být rozumná a vhodná. Musí to však dělat EU, nebo by nebylo zodpovědnější, aby členské státy soutěžily mezi sebou ve své excelenci a ambicích? To je jedna z výhod principu subsidiarity, a ne menší.
Obrázek: Nicolas Schmit (Tageblatt.lu)