Subscribe
Obranné dilema Španělska
Španělsko po léta zaostávalo za většinou svých evropských partnerů, pokud jde o výdaje na obranu, což je nyní všeobecně uznáváno, a to i ve Washingtonu. Začátkem tohoto roku bývalý prezident Donald Trump obvinil Španělsko, že se příliš spoléhá na ochranu NATO, a varoval, že spojenci, kteří nedokážou dostatečně investovat do své vlastní bezpečnosti, by měli být ponecháni, aby se o svou obranu postarali sami.
Není to zdaleka poprvé, co Trump kritizuje vojenské závazky Evropy. Během svého prezidentství často peskoval země, které neplnily výdajová kritéria NATO. V posledních týdnech se však jeho hlavním terčem stalo Španělsko, přičemž Trump označil odmítnutí Madridu přijmout nový pětiprocentní cíl NATO za „velmi špatnou věc pro NATO“ a dokonce naznačil možnou ekonomickou odvetu.
„Se Španělskem jsem velmi nespokojený. Je to jediná země, která nezvýšila své číslo na 5 %. Všechny ostatní země NATO zvýšily svůj počet na 5 procent.“
Jedná se o jednu z nejostřejších výtek, které Španělsko od Washingtonu za poslední roky obdrželo, což znamená změnu tónu, která mění výdaje na obranu z byrokratického tématu v rámci NATO v politickou linii rozkolu mezi spojenci.
Sánchezova klimatická logika
Premiér Pedro Sánchez v reakci na to přistoupil k neobvyklému výkladu pojmu „obrana“. Tvrdí, že národní odolnost – proti přírodním katastrofám, klimatickým rizikům a kybernetickým hrozbám – patří do oblasti národní bezpečnosti. Jeho plán do roku 2025 vyčleňuje přibližně 13 % rozpočtu ozbrojených sil na environmentální a krizové řízení a považuje je za nedílnou součást obrany.
Brusel to však vidí jinak. Evropská komise upozornila, že takové „zelené“ výdaje nelze považovat za vojenské výdaje, pokud chce Španělsko využívat fondy EU na zbrojení nebo výjimky v rámci programu SAFE. Podle mnoha pozorovatelů se přístup Madridu jeví méně jako inovace a více jako kreativní účetnictví.
Od výdajů k investicím
Jádrem tohoto sporu je jednoduchá skutečnost: obrana není jen další položkou státního rozpočtu – je to investice. Její návratnost nemusí být okamžitá, ale je konkrétní: odstrašení, stabilita, důvěryhodnost a svoboda. Výdaje na obranu vytvářejí předpoklady pro prosperitu. Bez bezpečnosti neexistují prosperující trhy, obchodní cesty ani systémy sociálního zabezpečení, které by udržely občany.
Obrana je v podstatě tvorba kapitálu, nikoli spotřeba. Investice do ní zvyšují bezpečnost i průmyslovou kapacitu. Stimuluje inovace, rozvíjí kvalifikovanou pracovní sílu a posiluje národní autonomii. Při dobrém řízení se každé euro věnované na obranu násobí – z ekonomického, strategického i politického hlediska.
Problémem Španělska tedy není jen to, kolik vydává, ale i to, jak chápe podstatu obrany. Dokud ji bude Madrid považovat za břemeno, a nikoli za přínos, bude jakékoli zvýšení vojenského rozpočtu vnímáno jako neochotné podřízení se, a nikoli jako to, čím by mělo být: potvrzením suverenity a civilizace jako takové.
Co bráníme
Na letošní Mnichovské bezpečnostní konferenci pronesl americký viceprezident J. D. Vance poznámku, které se dostalo méně pozornosti, než by si zasloužila:
„Hrozba, která mi dělá v Evropě největší starosti, není Rusko nebo Čína, ale hrozba zevnitř: Evropa ustupuje od některých svých základních hodnot, které sdílí se Spojenými státy.“
Jeho poselství bylo jasné: účelem obrany není jen ochrana území, ale i zachování způsobu života. Nebráníme se jen proti invazi, ale i proti úpadku. Obranná politika tedy není otázkou ideologie, ale kolektivního přežití.
Případ odpovědného růstu
Nikdo nevolá po bezohledném zbrojení. Španělsko potřebuje věrohodnou, stabilní cestu vpřed – konzistentní každoroční zvyšování vázané na měřitelné výsledky, jako je připravenost, odstrašení a modernizace. Takový plán by obnovil důvěru mezi spojenci, poskytl obrannému průmyslu předvídatelnost a pevněji zakotvil Španělsko v evropském bezpečnostním systému – snížil by jeho závislost na náladách Washingtonu a obnovil jeho postavení v transatlantických záležitostech.
Cena za váhání však roste. Trumpova hrozba cly nad úrovní obrany Španělska se může zdát přehnaná, odhaluje však krutou pravdu: slabost je drahá. Národ, který neinvestuje do vlastní ochrany, nakonec zaplatí ekonomickým tlakem, diplomatickou marginalizací nebo strategickou zranitelností.
Z pohledu Madridu je logika jednoznačná. Španělská námořní hranice – od Kanárských ostrovů po Gibraltarský průliv – zůstává jednou z nejexponovanějších a geopoliticky nejcitlivějších oblastí Evropy. Její ochrana je nejen národní, ale i evropskou povinností. Námořní bezpečnost, kontrola migrace a operace proti pašerákům vyžadují skutečné schopnosti, nikoliv rétoriku.
Síla jako sebedůvěra
Trumpovy výroky mohou vyznít ostře, ale je třeba je chápat spíše jako varování než jako urážku. Doba pohodlí v evropské obraně je pryč. Kontinent vstupuje do nové éry definované oživenou mocenskou soutěží, nestabilními hranicemi a hybridními hrozbami.
Pro Španělsko to již není otázka procent – je to otázka sebeúcty. Svobodný národ musí být ochoten chránit sám sebe. Silná obrana není aktem agrese, ale vyjádřením sebedůvěry – klidným potvrzením, že země je suverénní, schopná a mírumilovná právě proto, že má sílu takovou zůstat.
Investovat do obrany tedy neznamená utrácet, ale chránit. Je to nejtrvalejší investice, kterou může každá civilizace, jež usiluje o přežití, učinit.