Subscribe
Evropský deník: Řím, červen 2022
Řím si jistě zaslouží označení „Věčné město“. Nikde není tak silný pocit z historie jako v hlavním městě Římské říše a později katolické církve a italského státu. Britský spisovatel Edward Gibbon ve svých pamětech vzpomínal, jak se nechal inspirovat k napsání svých proslulých dějin impéria: „Když jsem patnáctého října 1764 seděl v Římě a přemýšlel uprostřed trosek Kapitolu, zatímco bosí mniši zpívali nešpory v Jupiterově chrámu, napadlo mě poprvé napsat knihu o úpadku a pádu města. V prosinci 1923 stál Jon Thorlaksson, islandský podnikatel, premiér a první vůdce konzervativně-liberální Strany nezávislosti, v ruinách Forum Romanum a při úvahách o úpadku tohoto velkého města si dovolil uronit slzu. Staří Římané jsou však v jistém smyslu stále živí prostřednictvím románských jazyků, které jsou odvozeny z hovorové latiny, a po tisíciletí byla klasická latina samozřejmě komunikačním prostředkem v západní Evropě. V roce 1933 se totiž výše zmíněný Jon (jak by se měl jmenovat: většina Islanďanů nemá příjmení, Thorlaksson znamená jen to, že je synem Thorlaka), nyní starosta hlavního města Islandu Reykjavíku, ocitl vedle italského maršála letectva Itala Balba na večeři v Reykjavíku, kde měl Balbo mezipřistání během svého slavného transatlantického letu z italského Orbetella do Chicaga v roce 1933. Jon a Balbo měli potíže s komunikací, dokud nezjistili, že oba umí latinsky, což se tehdy vyučovalo na gymnáziích na Islandu i v Itálii. Poté spolu vedli živý rozhovor v plynulé latině. Pro mě je vždy potěšením navštívit Věčné město, jako tomu bylo v létě 2022, kdy jsem byl požádán, abych tam 24. a 25. června přednesl přednášku na konferenci pořádané ECR, Evropskými konzervativci a reformisty. Tématem byl třetí sektor mezi veřejným a soukromým sektorem.
Třetí sektor
Třetí sektor je pro evropské konzervativní liberály skutečně velmi aktuálním tématem. Ve své přednášce v Římě jsem připomněl, že dva významní myslitelé, Edmund Burke a Alexis de Tocqueville, zdůrazňovali třetí sektor, neboli to, čemu se běžně říká občanská společnost, kterou tvoří rodina, obec, sbor, dobrovolná sdružení, sportovní kluby, školy a v neposlední řadě národ s jeho historií, jazykem, právem, literaturou, legendami, mýty, lidovými písněmi, lidovými tanci a dalšími zvyky, obyčeji a mravy. Burke i Tocqueville si uvědomovali, že jednotlivci nejsou pouze spotřebiteli a výrobci, kteří mezi sebou uzavírají vymahatelné smlouvy. Ekonomický člověk, homo economicus, je racionální konstrukt, který je užitečný pro ekonomické předpovědi, ale není věrohodným popisem povahy a podmínek lidských bytostí. Jednotlivci jsou také členy několika komunit a z tohoto členství vyplývají vazby, pouta a závazky. Právě to často dávalo jejich životu směr a smysl.
Na konferenci v Římě jsem měl pocit, že nejužitečnějším příspěvkem, který bych mohl poskytnout, by bylo představit severský pohled na třetí sektor. V té době jsem v Kodani, hlavním městě Dánska, prováděl měsíční výzkum severské liberální tradice. Moje pracovní hypotéza byla, že relativní úspěch severských zemí nebyl způsoben tím, že by se v nich sociální stát sociálními demokraty v polovině dvacátého století, ale spíše díky pevnému právnímu a sociálnímu rámci, který nabízela sociální demokracie. národní stát, podporovaný silným třetím sektorem, který se rozvíjel především v osmnáctém a devatenáctém století. Ve své přednášce jsem se zaměřil na Dánsko. Jedním z důvodů, proč se Dánsku v moderní době dařilo, byla síla tamní občanské společnosti, jak v nedávné knize poznamenal americký filozof Francis Fukuyama,
The Origins of Political Order (Původ politického řádu)
. Dokonce naznačil, že mnoho dalších společností musí zjistit, „jak se dostat do Dánska“.
Grundtvig a sociální soudržnost
Ekonomické reformy v Dánsku inspirované Adamem Smithem vytvořily koncem 18. století početnou třídu nezávislých zemědělců, kteří se v 19. století stali věrnými stoupenci Nikolaje F. S. Grundtviga, velkého konzervativního liberála, který je obecně považován za nejvlivnějšího interpreta (nebo dokonce tvůrce) dánské národní identity, dánství, danskhed. Pastor Grundtvig byl nejen plodným autorem písní, ale také propagátorem „šťastného křesťanství“. Pevně věřil ve svobodu náboženského vyznání a svobodu projevu, a to i pro ty, s nimiž nesouhlasil. Jeho výrok „Svoboda pro Lokeho stejně jako pro Thora“ je v Dánsku a dalších severských zemích všeobecně známý: Loke byl záludný pohanský bůh, zatímco Thor byl hrdinný bůh. Grundtvig se také významně podílel na vzniku lidových škol v Dánsku a dalších severských zemích v devatenáctém století. Poskytovaly občanské vzdělání mnoha lidem, kteří neměli čas ani prostředky na univerzitní vzdělání.
Dánsko se pod vlivem Grundtvigiů stalo zemí sociální soudržnosti a vysoké míry důvěry, kde se dařilo občanským ctnostem, jako je poctivost, zdvořilost, dochvilnost a pracovitost. Dánská společnost se vyznačovala a vyznačuje spolehlivostí, vzájemností, solidaritou, odpovědností, transparentností a nízkou mírou korupce. Paradoxně, jak jsem uvedl ve své přednášce, se vojenské porážky Dánska v devatenáctém století, kdy muselo vydat Norsko Švédsku a Šlesvicko-Holštýnsko Prusku, ukázaly jako požehnání v přestrojení. Dánové se vzdali marných snů o vojenských výbojích a místo toho se zaměřili na obchod, průmysl a moderní zemědělství, v nichž se stali světovými lídry. Dánská občanská společnost mezitím posilovala nejen díky individuálnímu podnikání, ale také díky dobrovolné spolupráci v mnoha oblastech, například ve svobodných sborech, místních komunitách, mlékárnách, spotřebitelských družstvech a soukromých středních školách.
Dánský národní duch
Islandu se vládlo z Kodaně mezi lety 1380 a 1918, kdy se stal suverénní zemí, konstituční monarchií v personální unii s dánským králem. V minulosti většina Islanďanů studujících v zahraničí odjížděla do Dánska, ačkoli rozhodně nebyla pravda, co napsal francouzský fantastik Jean-Jacques Rousseau (v poznámce P k druhé části své Rozpravy o nerovnosti), že někteří z „ušlechtilých divochů“ z Islandu přivezených do Dánska uschli a zemřeli, zatímco jiní se utopili, když se snažili doplavat zpět do své země! Mezi Dánskem a Islandem stále přetrvávají silné kulturní vazby. Mým prvním cizím jazykem ve škole byla například dánština. Celkově si myslím, že Islanďané ze svých vztahů s Dánskem profitovali, zejména poté, co Dánové v 18. století opustili merkantilismus a v 19. století absolutismus.
Postupem času jsem sám ocenil mnohé přitažlivé rysy dánského národního ducha či kultury, které vycházejí především ze silného třetího sektoru (nebo jsou možná jeho projevem). Tento národní duch dobře vystihují výroky slavných Dánů. Literární kritik devatenáctého století Georg Brandes kdysi poznamenal: „Kdo nerozumí vtipu, nerozumí dánštině. Když německý důstojník v roce 1940 obdivně hovořil o sebekázni Dánů za okupace, kodaňský starosta Ernst Kaper opáčil: „To není disciplína, to je kultura. Komik a pianista dvacátého století Victor Borge kdysi poznamenal, že „úsměv je nejkratší vzdálenost mezi lidmi“.
Výrazy „dánskosti
Příjemný a pozitivní, ale lehce ironický pohled, který je Dánům vlastní, je dobře vyjádřen v krátkých a jadrných básních Pieta Heina, dánského polyhistora z poloviny 20. století. Jedna z nich je o „těch, kteří vědí“:
Ti, kteří vždy
víte, co je nejlepší
jsou
univerzální škůdce.
Další báseň je o tom, jaká je láska:
Láska je jako
ananas,
sladké a
nedefinovatelné.
Dánská lidová moudrost je obsažena i v mnoha často citovaných starých příslovích (některá z nich existují i v jiných jazycích). Jeden příklad: „Elsk din Nabo men riv ikke Gjerdet ned. Miluj bližního svého, ale nestrhávej plot. Další přísloví zní: „Enhver er sin egen lykkes smed. Každý člověk je strůjcem svého štěstí. (V dánštině to zní nějak lépe než v angličtině.)
Dánského národního ducha, danskhed, asi nejlépe vystihují slova, která se do jiných jazyků těžko překládají. Vyzdvihl bych dvě taková slova. Jedním z nich je „arbejdsglæde“. Doslova to znamená „radost z práce“, což v angličtině zní poněkud vykonstruovaně. To skutečně odráží silnou dánskou pracovní morálku, ale také dánské přesvědčení, že práce by měla být sama o sobě odměnou, příjemná a poskytovat pocit seberealizace. Pracoviště by mělo být fórem pro spolupráci a vzájemnou podporu. Dalším nepřeložitelným slovem je „hygge“. Popisuje hřejivý, příjemný pocit nebo činnost, cokoli, co vás uvolňuje a naplňuje. Vyvolává představu spokojené rodiny nebo skupiny přátel, kteří si užívají sobotní večer s přáteli, popíjejí pivo a vyprávějí si vtipy.
Nová výzva
Závěrem mé přednášky v Římě o třetím sektoru bylo, že tři hlavní faktory, které vysvětlují relativní úspěch severských zemí obecně a Dánska zvláště, jsou právní stát, otevřená ekonomika a sociální soudržnost, které jsou vskutku dány především silným třetím sektorem. Dodal jsem však, že v Dánsku byla tato soudržnost v poslední době narušena přílivem lidí z kultur, které jsou nepřátelské vůči svobodě projevu a individuálnímu rozkvětu. Tito lidé vytvořili enklávy, kde se snažili uplatňovat své vlastní neliberální zvyky, a zároveň zneužívali štědré sociální dávky, které Dánsko nabízelo. Vzpomněl jsem si na konflikt mezi islámskými fundamentalisty a dánskými novinami, které v roce 2005 zveřejnily několik karikatur proroka Mohameda. Někteří imámové v Dánsku dokonce cestovali do arabských zemí, aby je vyzvali k bojkotu dánského vývozu. Byl to konflikt mezi dánskou tradicí svobody slova, jak pro Lokeho, tak pro Thora, a zvyky, které jsou Dánům cizí. Navzdory těmto výzvám však Dánsko zůstává mírumilovnou a prosperující zemí s živou občanskou společností, řekl jsem. V žádném případě není dokonalá, ale možná to byla právě kombinace síly její relativně svobodné ekonomiky a důležitého třetího sektoru, která jí umožnila relativně bez úhony uniknout sociálnědemokratickému experimentu a dalším výzvám.
(Ilustrace je obraz Pedera Severina Krøyera z roku 1888, který zachycuje festival v Dánsku.)