Konzervativní pohled na energetickou politiku

Ve dnech 10. až 13. června se ve Stockholmu konalo zasedání konzervativní parlamentní skupiny ECR (Evropští konzervativci a reformisté), která uspořádala tři „studijní dny“ s cílem projednat a rozvinout svou politiku.

Jedním z diskutovaných témat byla energetická politika EU. A otázka pro pracovní zasedání, které celou konferenci zakončilo, zněla „Jak klimatická a energetická politika ovlivňuje životní náklady v Evropě“.

Vezmeme-li nejprve pozadí, je dobře známo, že konzervativní strany v Evropě jsou skeptické, pokud jde o klimatický alarmismus. To lze chápat různými způsoby. Částečně jde o antiintelektuální žílu, která existuje v celém konzervatismu, kdy nedůvěřují schopnosti vědců a myslitelů používat svůj intelekt k výpočtům a popisu toho, jak bychom měli nejlépe žít. Konzervativci se rádi spoléhají na tradici a kulturu, na intuici a zvyky. A konzervativci si myslí, že ze zkušenosti vědí, že levicoví myslitelé – ať už jde o ryzí liberály, nebo marxisty různého ražení – věří, že mohou pomocí své intelektuální síly utvářet společnost. To, co liberálové a marxisté prezentují jako objektivní a vědecky podložené poznání, je ve skutečnosti často zabarveno jejich ideologickými preferencemi.

Jde však také o to, co je rozumné dělat z politického hlediska. Největší znečišťovatelé, tedy USA, Čína a Indie, nemohou změnit svou politiku v oblasti emisí oxidu uhličitého jen proto, že tak učiní EU. Naopak mohou těžit ze zhoršující se konkurenceschopnosti Evropy, když se elektřina zdraží a když omezení emisí budou brzdit průmysl. Řešením tohoto problému je podle elit EU a podle politické levice v širším slova smyslu růst za pomoci zelené transformace. Je však možné, že jsme se toho zatím skutečně nedočkali, respektive že se to musí nechat dojít samo od sebe. Možná není možné prosadit zelený přechod dříve, než budou technologie a ekonomika připraveny, myslí si mnozí konzervativci.

A zde by se ambiciózní klimatické cíle, které si EU stanovila, mohly stát překážkou pro evropský průmysl a růst, a tím i pro naši bezpečnost. Bezpečná Evropa, která si může dovolit investovat do přezbrojení naší společné obrany, musí být bohatou Evropou, která si může dovolit potřebné vojenské investice. A pak nemusí být vhodné vnucovat EU ekologický přechod, na který naše ekonomiky ještě nejsou připraveny.

Moderátorem diskuse o klimatické a energetické politice byl švédský výzkumník a ekonom Christian Sandström. Sandström se ve Švédsku proslavil jako ostrý kritik toho, co nazývá zelenými bublinami. Jedná se o průmyslové investice, při nichž jsou investovány velké veřejné prostředky v souladu s přáním politiků urychlit ekologicky šetrný společenský rozvoj. Politici jsou však často příliš optimističtí. A protože je možné získat velké veřejné prostředky, vrhnou se na ně i cynici z podnikatelské sféry a snaží se je co nejdéle vydojit.

Christan Sandström v rozhovoru pro kanál YouTube Riks Europe, který vznikl v souvislosti s konferencí ve Stockholmu, uvedl, že fenomén zelených bublin neexistuje pouze ve Švédsku, i když je tam pozoruhodně častý (posledním známým příkladem je havárie v továrně na baterie Northvolt). Podle Sandströma je stále častějším jevem, že zelené bubliny vznikají a praskají i ve zbytku Evropy. Zmiňuje zhroucený elektrický systém ve Španělsku, německou Energiewende, neúspěšné vodíkové projekty v Německu a v dalších zemích. „Je to rozhodně evropské dilema,“ říká Sandström, a dilema pro EU, protože vzniklo v Bruselu.

Jedná se o rozsáhlé projekty, které EU spolufinancuje s cílem urychlit ekologický přechod. Peníze pocházejí z Inovačního fondu EU, z fondu Corona a od Evropské investiční banky. To je palivo, které nyní vytvořilo a hrozí vytvořením zelené bubliny, protože zbožná přání mají přednost před realismem a protože cyničtí lidé z podnikatelské sféry se mohou pokusit získat přístup k veřejným prostředkům, které EU investuje.

Sandström se domnívá, že zelené bubliny vznikají díky ideologickému myšlení, které říká, že se musíme neustále rozvíjet, vytvářet nová pracovní místa, zelený exportní průmysl a takzvanou udržitelnou budoucnost. Sandström se odvolává na svůj vlastní výzkum a své knihy a domnívá se, že pokud průmyslový projekt zní příliš dobře na to, aby byl pravdivý, často jím také je a je příliš dobrý na to, aby byl pravdivý, a to jsme viděli například v případě společnosti Northvolt ve Švédsku.

Sandström také říká, že úvahy o nuceném ekologickém přechodu vycházejí z myšlenky, že stát, veřejný sektor, by měl fungovat jako firma. Je to myšlení, které v současné době dominuje celé EU. Jediným problémem je, že nefunguje. Toto myšlení často přitahuje politiky. Nyní jsou z nich podnikatelé a vizionáři. Nyní jsou to oni, kdo řídí nejen politiku, ale i hospodářský a technologický rozvoj. Jsou to oni, kdo nás vedou do budoucnosti, a to do zářné budoucnosti, kde udržitelnost, klimatická chytrost a zelený růst jdou ruku v ruce. Myšlenka, že po velkých veřejných investicích by měl následovat hospodářský vzestup, stojí za myšlenkou zelené dohody. Investicemi do rozsáhlých zelených projektů EU zachrání nejen klima, ale také ekonomiku a růst. Zdá se, že Ursula von der Leyenová a evropské elity věří, že zelený přechod je pro Evropu okamžikem, kdy člověk přistane na Měsíci, ale v tuto chvíli to vypadá spíše na nouzové přistání.

Na otázku, zda si uvědomuje, že se probouzejí problémy spojené s nuceným přechodem na zelenou ekonomiku a se zelenými bublinami, Sandström odpovídá, že je opatrně optimistický. V Evropě existují politické síly, které byly po celou dobu skeptické. Sandström říká, že on a jemu podobně smýšlející lidé z vědecké komunity celou dobu říkali, že mají na své straně silného spojence, a tím je realita. Až dožene zelené sny, ukáže se, že je silnější než svět snů. Nyní ji skutečně dohání v podobě bankrotů a rostoucích cen elektřiny. A v další fázi si to postupně vynutí změnu politiky v jednotlivých členských státech i v EU. Ještě tam nejsme, říká Sandström, ale vše, co on a jeho kolegové předpověděli, se naplnilo. Proto se také změněný pohled v rámci politiky na ekologický přechod brzy stane skutečností.

Jedním z řečníků na pracovním zasedání ve Stockholmu, které vedl Christian Sandström, byl profesor Samuel Furfari, který má dlouholeté zkušenosti s výzkumem v oblasti energetiky na evropských univerzitách. V rozhovoru pro Riks Europe uvedl, že nucené využívání obnovitelných zdrojů energie (větrná energie, solární energie) ničí evropský energetický systém a výrazně zdražuje naši energii. To bude problém především pro náš průmysl, který v minulosti mohl těžit z bezpečných a levných dodávek elektřiny. Až zmizí jaderná energetika a uhelná energetika přestane být politicky možná, bude na to náš průmysl doplácet. A tím utrpí i naše prosperita.

Na otázku, zda se neobává změny klimatu, profesor Furfari odpověděl, že tuto otázku je třeba položit Číně a Indii. Ty nadále zvyšují emise oxidu uhličitého a zároveň silné síly v EU chtějí, aby se země EU ujaly vedení a drasticky snížily emise oxidu uhličitého, což na globální úrovni nemá žádný zásadní vliv.

Stále více lidí si začíná uvědomovat problémy spojené s nuceným přechodem na ekologické zemědělství. Evropě hrozí deindustrializace, Evropě hrozí oslabení. A to v době, kdy říkáme, že musíme posílit, protože geopolitická situace je nestabilnější než za dlouhou dobu.