Subscribe
Nedávný zásah irského parlamentu v oblasti imigrační politiky znamenal posun, který se v tichosti rodil již několik měsíců, ale vykrystalizoval až po oficiálním vyjádření. Během rozpravy v parlamentu 5. listopadu 2025 se neobjevil známý koloběh vyhýbání se a ujišťování, ale upřímné přiznání ministra spravedlnosti, vnitra a migrace Jima O’Callaghana: irský azylový systém se nyní nachází v „krizi“.
Záleží na načasování. V roce 2024 obdrželo Irsko 18 500 žádostí o mezinárodní ochranu, což přispělo ke zhruba 45 000 žádostem v předchozích třech letech. Tato úroveň vyvolala trvalý tlak na bydlení, veřejné služby, policii a soudržnost komunity. Dokonce i dřívější naléhání vlády, že systém je funkční, se pod tíhou těchto čísel zhroutilo.
Tento rétorický obrat je více než jen taktickým ústupkem. Odráží pomalý ústup od dlouhodobé praxe vlády, která odmítala obavy z objemu migrace jako hysterické nebo extremistické. Po léta byli ti, kteří vyvolávali poplach, karikováni jako „krajní pravice“, a to i tehdy, když popisovali základní kapacitní omezení. Debata ukázala, že tento reflex se stal neudržitelným a byl nahrazen tichým uznáním, že veřejnost měla v základních věcech pravdu.
Z pohledu ECR odráží irský posun argumenty, které se na úrovni EU objevují již dlouho: migrační politika musí být založena na suverenitě, důvěryhodném prosazování a poctivém účetnictví, nikoli na morálním divadle nebo popírání.
Bezprostředním podnětem k debatě byla řada závažných incidentů, včetně žhářského útoku na středisko IPAS v Droghedě a nepokojů v Citywest po údajném sexuálním napadení desetileté dívky. O’Callaghan ve svém úvodním projevu citoval údaje CSO, podle nichž do Irska v roce do dubna 2024 přicestuje 149 200 přistěhovalců, z toho 86 800 ze zemí mimo EU, zatímco emigrantů bude 70 000. Tuto nerovnováhu je nyní politicky nemožné ignorovat.
Rovněž otevřeně prohlásil: „Nejsme schopni vyhovět každému, kdo přijde.“ Následovaly údaje o vymáhání: 81 procent žádostí v první instanci je zamítnuto, odvolání jsou úspěšná pouze v 25-30 procentech případů. V roce 2025 bylo vydáno 3 877 příkazů k vyhoštění, přičemž bylo zaznamenáno 1 770 vyhoštění – ačkoli absence výstupních kontrol ztěžuje ověření a skutečná míra výkonu je nejasná.
Státní ministr odpovědný za migraci David Brophy obhajoval ekonomický přínos migrace, ale uznal, že do roku 2026 se systém musí stát „plánovaným“ a založeným na pravidlech. Poukázal na provozní zlepšení: Úřad pro mezinárodní ochranu se rozšířil ze 143 zaměstnanců v roce 2019 na dnešních 620, což umožní v roce 2024 přijmout 14 000 prvoinstančních rozhodnutí oproti 8 500 v roce předchozím. Cíl pro rok 2025 je 20 000. Pilotní program již zajišťuje 12týdenní vyřizování žádostí žadatelů z Gruzie, Brazílie a Indie – model, který má být do června 2026 zakotven v legislativě.
Brophy také zdůraznil, že se bude přiklánět k ubytování ve vlastnictví státu, aby se snížila závislost na soukromých dodavatelích a omezily se roční výdaje na IPAS ve výši 1,2 miliardy eur. „Potřebujeme vyspělou národní konverzaci založenou na faktech,“ řekl, „nikoliv takovou, při níž jsou skutečné obavy odmítány jako rasismus.“
Opoziční strany nebyly přesvědčeny. Poslanci Sinn Féin TD označili systém za „nefunkční“ a „rozbitý“ a poukázali na to, že z 2 403 příkazů k vyhoštění vydaných v roce 2024 bylo potvrzeno pouze 156 příkazů. V září 2025 bylo vykonáno méně než 10 % příkazů. Pearse Doherty odsoudil „závratné“ výdaje IPAS směřované úzké skupině soukromých provozovatelů a požadoval zveřejnění všech smluv.
Labouristé debatu uvítali, ale kritizovali přetrvávající špatné řízení a poznamenali, že i při 16% poklesu čisté migrace (59 700) do dubna 2025 zůstává průměrná doba vyřízení 2,5 roku u standardních případů a 15 měsíců u zrychlených případů. Sociální demokraté obvinili vládu z „vrtění psem“ a tvrdili, že ministři nyní potvrzují právě ty obavy, které dříve odsuzovali.
Velká pozornost se soustředila na politické obraty taoiseacha Micheala Martina a tánaista Simona Harrise. Aontú TD Paul Lawless, dlouholetý kritik azylové politiky, suše poznamenal, že změna tónu vlády je sice vítaná, ale „bylo to něco, o čem jsme mluvili velmi dlouho a za co jsme byli odsuzováni“.
Irský obrat odráží širší pohyby v celé EU. Několik členských států zpřísnilo své azylové režimy: Dánsko zavedlo příspěvky vázané na příjem, koaliční jednání v Německu v roce 2025 ztroskotala na azylových limitech, Švédsko po volbách v roce 2022 zavedlo pro nově příchozí povinné jazykové a pracovní limity. Tyto posuny znamenají kontinentální přechod od postoje otevřených dveří z období 2015-2020 k modelu zaměřenému na prosazování.
Přijetí nového paktu o migraci a azylu, který Irsko provádí od roku 2024, tuto trajektorii posiluje. Solidární mechanismy paktu – přímá podpora státům v první linii výměnou za finanční příspěvky nebo relokace – vyvolaly obavy ohledně suverenity. Irsko se přihlásilo k většině ustanovení, včetně plánu s EUAA na vyslání 30 pracovníků na pomoc při zpracování žádostí, ale otázky ohledně dohledu a rozhodovacích pravomocí zůstávají. ECR opakovaně varovala před povinnými přerozdělovacími kvótami a omezením vnitrostátního práva veta.
V celé Unii tlak sílí. Německý kancléř Friedrich Merz připustil, že žádosti dosáhly „neudržitelné“ úrovně. Švédská vláda nadále přitvrzuje svůj postoj. Itálie a Řecko prosazují zrychlené hraniční postupy, zatímco Maďarsko a Polsko zachovávají přísnější národní systémy. Tato dynamika přetvořila základní linii politiky: vymáhání práva, zrychlené postupy a zpřísněná způsobilost již nejsou okrajovými, ale základními prvky politiky EU.
Brophy tento posun vystihl slovy: „V celé Evropě čelí každá země stejné výzvě. Irsko nyní odráží mnoho stejných opatření.“ Na irskou rekalibraci je třeba nahlížet v tomto kontextu.
S 63,5 milionu eur přidělených z Azylového, migračního a integračního fondu se Irsko snaží sladit integrační opatření s absorpční kapacitou. Pro ECR je tento vývoj potvrzením dlouhodobých postojů: migraci je třeba řídit u zdroje, a to investicemi do diplomacie, hraniční infrastruktury a partnerství se státy původu – včetně západního Balkánu a severní Afriky.
Postoj ECR v jádru podporuje Ženevskou úmluvu a zároveň hájí národní suverenitu. To znamená transparentní sdílení údajů, smysluplnou pomoc EUAA a realistické lhůty pro zpracování – nikoli nátlakové systémy nebo oslabenou odpovědnost.
Reakci Irska komplikuje jeho vlastní historie. Po celá desetiletí byla imigrační politika utvářena představou o humanitární výjimečnosti spojené s diasporou. V době před pandemií počet žádostí o azyl jen zřídka přesahoval 4 000 ročně. Prudký nárůst na 45 000 v letech 2022 až 2024 zahltil systémy navržené pro zlomek tohoto objemu.
V prvních reakcích vlády byl upřednostněn soucit, včetně rozšíření výjimek pro příchozí z Ukrajiny a nouzového rozšíření systému IPAS. Špatné plánování však prohloubilo místní napětí. Vysoce postavení představitelé – včetně premiéra v roce 2023 – protesty běžně odmítali jako „krajně pravicové“. Konzultace s komunitou o nových střediscích byly minimální, jak se ukázalo v Dundrumu v roce 2024, kdy byl jediný hotel ve městě bez většího upozornění přeměněn na zařízení IPAS. Neúspěchy v prosazování práva, včetně nízké míry realizace deportací a závažných nedostatků v případech týkajících se nezletilých osob bez doprovodu, dále podněcovaly nedůvěru.
O’Callaghanovo přiznání „minulých selhání v zapojení komunity“ odráží pragmatické poznání, že předchozí postoj byl neudržitelný. Politická cena těchto dřívějších chybných kroků však byla vysoká. V souvislosti s násilnostmi, které nedávno vypukly v okolí azylového centra v Droghedě a které všechny strany odsoudily jako „pokus o vraždu“, trpělivost veřejnosti klesá. Mezi jednotlivými stranami panuje shoda na jedné základní skutečnosti: počet žádostí překročil kapacitu.
Navrhované reformy nyní zahrnují příspěvky od zaměstnaných obyvatel IPAS, což signalizuje posun směrem k finanční spravedlnosti a sdílení zátěže. Vládní program se rovněž zavazuje k racionalizaci poskytování ubytování snížením závislosti na soukromých dodavatelích, kteří v současné době absorbují většinu ročních výdajů ve výši 1,2 miliardy EUR.
Z hlediska budoucnosti bude rozhodující zkouškou provádění. Strategie do roku 2026 musí upřednostňovat státem řízené ubytování, důvěryhodné vymáhání práva a účinné hraniční kontroly, aby se zabránilo druhotnému pohybu a „azylovému nakupování“. Lhůty pro vyřízení musí být dodržovány v praxi, nikoli pouze deklarovány. Pouze s vymahatelnými lhůtami a operativní odpovědností získá systém opět integritu.
Pro ECR je irský obrat posilou základní zásady: suverenita není opozicí vůči migraci, ale rámcem, díky němuž ji lze řídit. Vzhledem k tomu, že se v rámci celé EU zpřísňují mechanismy prosazování práva – prostřednictvím 12týdenních lhůt, protokolů o navracení a posílených hraničních postupů – má nyní Irsko příležitost vyvinout soudržný model založený na kapacitách.
Úkolem není pouze změnit rétoriku, ale dotáhnout ji do konce. Teprve pak Irsko dosáhne rovnováhy mezi soucitem a kontrolou, kterou politický střed nedokázal zajistit a kterou voliči, komunity a služby v první linii požadují již léta.