Sbližování euroasijských velmocí a myšlenka nové protiaatlantické aliance

V posledních letech jsme byli svědky postupné změny globální geopolitické rovnováhy. V centru tohoto procesu stojí Rusko a Čína: aktéři, kteří navzdory rozdílným zájmům v určitých oblastech utvářejí linii strategického porozumění, jehož cílem je omezit hegemonii Západu. Nejedná se pouze o vojenskou koordinaci nebo taktické spojenectví v jednotlivých otázkách, ale o širší projekt zaměřený na nové vymezení mezinárodního řízení podle multipolárních linií, jehož novým středem zájmu je Eurasie. Šanghajská organizace pro spolupráci (ŠOS) spolu s BRICS a dalšími paralelními platformami v současné době představuje hlavní laboratoř tohoto politického a ekonomického experimentu a právě v této souvislosti se vytvářejí základy protiaatlantického spojenectví. Ačkoli toto spojenectví není formálně deklarováno, projevuje se ve strategických rozhodnutích Moskvy a Pekingu a ve sbližování dalších regionálních aktérů, jako jsou Indie, Írán a Turecko. Šanghajská organizace pro spolupráci, která byla původně založena jako nástroj pro řízení regionální bezpečnosti, postupně rozšířila svůj záběr o ekonomický, energetický a kulturní rozměr. Vzhledem k tomu, že počet obyvatel představuje přibližně 40 % světové populace a území pokrývá 80 % Eurasie, stala se ŠOS privilegovaným fórem pro posilování vazeb a definování společných strategií. Začlenění zemí, jako je Indie a Pákistán, a dialog se státy Blízkého východu, jako je Turecko, Írán a Saúdská Arábie, dává organizaci stále globálnější charakter. Cílem je nejen posílit vnitřní spolupráci, ale také vytvořit společnou frontu proti západnímu vměšování do otázek vnímaných jako vnitřní pro euroasijský prostor.

KRIZE ATLANTICKÉHO MODELU A SNAHA O MULTIPOLARITU

Abychom pochopili příčiny euroasijského sbližování, musíme začít relativním úpadkem vedoucí úlohy USA a vnitřními trhlinami v euroatlantickém táboře. Obchodní napětí, konflikty na Blízkém východě a na Ukrajině, jakož i nejistota ohledně bezpečnostní politiky a politiky rozšiřování NATO narušily jednotu Západu. V tomto scénáři našly Rusko a Čína úrodnou půdu pro to, aby navrhly alternativu k takzvané „mentalitě studené války“, což je termín používaný pro označení logiky protichůdných bloků a systematického používání sankcí jako nástroje politického nátlaku. Narativ o multipolaritě není pouze rétorický: odráží touhu vybudovat mezinárodní řád, v němž se moc nesoustřeďuje v jediném rozhodovacím centru, ale je rozdělena mezi více pólů schopných se vzájemně vyvažovat. Moskva a Peking se sbližují z doplňujících se důvodů. Rusko, izolované po invazi na Ukrajinu a zasažené masivním režimem sankcí, vnímá Čínu jako nepostradatelného partnera, který mu umožní obejít západní omezení a udržet si obchodní kanály, zejména v energetickém sektoru. Čína zase potřebuje ruské přírodní zdroje k podpoře svého vlastního rozvoje a spojenectví s Moskvou považuje za základní stavební kámen při budování globálního řádu přizpůsobeného jejím zájmům. Existují však prvky nedůvěry. Na Sibiři a ve Střední Asii přetrvává územní a demografické soupeření, zatímco v technologické oblasti má Čína tendenci zaujímat dominantní postavení, což v Moskvě vyvolává obavy. Navzdory těmto latentním tenzím se společný antagonismus vůči Spojeným státům a západnímu systému nyní jeví silnější než rozpory.

EKONOMIKA JAKO NÁSTROJ MOCI

Nejvýznamnější aspekt sbližování Ruska a Číny není vojenský, ale ekonomický. Rostoucí vzájemná závislost mezi oběma zeměmi, která se projevuje obchodem v místní měně a investicemi do infrastruktury souvisejícími s Novou hedvábnou stezkou, představuje krok k vytvoření alternativního ekonomického systému k systému, v němž dominuje dolar. Integrace se zeměmi BRICS navíc rozšiřuje rozsah tohoto procesu. Společné ekonomiky ŠOS a BRICS nyní představují více než polovinu celosvětového hrubého domácího produktu, přičemž energetické a surovinové zdroje jsou dostatečné k zajištění značné autonomie. V této souvislosti protekcionistická politika USA, jako je například zvýšení cel vůči Indii, dále tlačí tyto země do čínsko-ruské orbity. Jedním z pilířů euroasijského spojenectví je správa energetických zdrojů. Země ŠOS mají významný podíl na světových zásobách ropy, zemního plynu, uhlí a uranu a jsou také novými hráči v oblasti obnovitelných zdrojů energie. To dává regionu strategické postavení na světovém trhu s energií a zároveň snižuje zranitelnost vůči narušením způsobeným vnějšími tlaky. Spolupráce v oblasti energetiky se neomezuje pouze na obchod, ale rozšiřuje se i na výstavbu infrastruktury, ropovodů a plynovodů, které překreslují tradiční trasy a osvobozují se od kanálů kontrolovaných Západem. Energetický rozměr se tak stává geopolitickou zbraní, která je schopna ovlivňovat rozhodnutí vlád a podniků po celém světě.

VOJENSKÝ A STRATEGICKÝ ROZMĚR

Přestože je kladen důraz na ekonomiku, nelze opomenout vojenský aspekt. Rusko a Čína spolu s Indií a dalšími členy ŠOS mají největší armády na planetě, celkem téměř pět milionů vojáků. Kromě toho společný jaderný arzenál zúčastněných zemí převyšuje arzenál NATO, ačkoli technologický rozdíl ve prospěch Západu zůstává. Společná cvičení, dodávky zbraní a vývoj technologií umělé inteligence ukazují na snahu posílit strategickou autonomii. Tyto iniciativy však více než přípravu na přímý konflikt plní odstrašující a symbolickou funkci: ukazují Západu, že existuje důvěryhodná a organizovaná alternativa k atlantické hegemonii. Další konkurenční fronta se týká technologií. Zejména Čína usiluje o překonání propasti vůči Západu prostřednictvím masivních investic do umělé inteligence, kybernetické bezpečnosti a telekomunikací. Jde o to, že technologická převaha by mohla ve střednědobém horizontu vyrovnat současnou vojenskou převahu Západu a zajistit euroasijské koalici prvenství i v této oblasti. Tato strategie je součástí dlouhodobé vize: za nezbytné se považuje spíše postupné budování autonomního a konkurenceschopného technologického ekosystému než okamžitá konfrontace.

INDIE, BLÍZKÝ VÝCHOD A AFRIKA JAKO NOVÉ PROSTORY VLIVU

Indie je zvláštní případ. Udržuje vztahy s Washingtonem a Západem, ale rozhodla se nepřipojit k sankcím proti Moskvě a pokračovat v obchodování s ropou a dalšími zdroji s Ruskem. Tento postoj odráží její snahu bránit svou ekonomickou suverenitu a zároveň se v rámci nové multipolární rovnováhy stavět do pozice autonomní mocnosti. Role Indie je klíčová, protože dodává euroasijskému projektu legitimitu. Její účast ukazuje, že se nejedná o výlučně autoritářskou alianci nebo alianci založenou na revizionistických režimech, ale spíše o širší frontu, která zahrnuje rozvíjející se demokracie se zájmem snížit závislost na Západě. Euroasijská spolupráce se neomezuje pouze na tento kontinent, ale zasahuje i do Afriky a na Blízký východ. Prostřednictvím investic do infrastruktury, energetických dohod a politické podpory budují Rusko a Čína síť spojenectví, která přímo zpochybňuje tradiční vliv Evropy a USA v těchto oblastech. Příklad Íránu je příznačný: jeho politická podpora a obhajoba jaderného programu je jasným signálem odporu vůči tlaku Západu.

IMLIKACE PRO EVROPU

Evropa se nachází ve zvláště choulostivé situaci. Na jedné straně zůstává zakotvena v Severoatlantické alianci a je závislá na bezpečnosti, kterou jí zaručují Spojené státy, na druhé straně nemůže ignorovat příležitosti, které jí nabízí expandující euroasijský trh. Vnitřní rozpory, jak politické, tak ekonomické, mohou oslabit schopnost Evropy vypracovat soudržnou strategii. V této souvislosti by tlak vyvíjený Ruskem a Čínou prostřednictvím energetických, ekonomických a diplomatických prostředků mohl podpořit postupnou erozi evropské jednoty, zejména pokud se některé členské země rozhodnou udržovat privilegované vztahy s Eurasií. Sbližování mezi Ruskem a Čínou a obecněji mezi euroasijskými mocnostmi není přechodným jevem, ale strukturální proměnou mezinárodní rovnováhy sil. Ačkoli se zatím nejedná o formální spojenectví, hospodářská, energetická a vojenská koordinace již představuje významnou výzvu pro atlantický řád. Vyhlídkou je stále více multipolární svět, v němž Západ již nemůže jednostranně diktovat pravidla hry. Zda to povede ke stabilní rovnováze, nebo k novým formám konfliktu, bude záviset na schopnosti zúčastněných stran zvládnout své vnitřní soupeření a zabránit tomu, aby se konkurence změnila v otevřený konflikt. Jisté se zdá být to, že těžiště mezinárodního systému se postupně přesouvá z Atlantiku do Eurasie.