Tři modely pro EU

Zakladatelé Evropské unie měli tři cíle. Jedním z nich bylo zajistit mír mezi Francií a Německem. Dalším bylo vytvořit jednotnou zónu volného obchodu pro Evropu a tím využít dělbu práce jako zdroj hospodářského růstu. Zakladatelé věřili, že hospodářská integrace sblíží Evropany, a připomínali staré rčení, že pokud zboží nemůže překročit hranice, udělají to vojáci. Uvědomovali si, že třetí cíl lze dosáhnout pouze dlouhodobě, krok za krokem: vytvořit Spojené státy evropské, stejně mocné a produktivní jako Spojené státy americké.

Americký model

Byly Spojené státy vhodným vzorem pro posílení evropské spolupráce? V roce 1789 nahradili američtí revolucionáři Konfederaci založenou v roce 1781 federací. V rámci Konfederace se jednotlivé státy jevily jako příliš mocné a federální stát jako příliš slabý – nebyl schopen vybírat daně, zajistit volný mezistátní obchod ani udržovat armádu. Mezi Evropou a touto novou a mocnou federací však existovaly významné, možná dokonce zásadní rozdíly. Zaprvé, Evropa se skládala z různých zemí s vlastními jazyky, historií a kulturami, zatímco USA sdílely jeden jazyk, jednu historii a jednu kulturu. Dalším rozdílem bylo, že každá evropská země měla svou vlastní politickou tradici, zatímco USA se opíraly o silnou anglosaskou, či spíše germánskou tradici vlády založené na souhlasu a právu na vzpouru. Do jisté míry sdílely tuto tradici Nizozemsko a belgické Flandry, avšak v Německu byla tato tradice do značné míry potlačena. Francie měla tradici centralizace: jakobíni z období Francouzské revoluce byli dědici Colberta stejně jako Rousseaua.

Evropští voliči odmítají centralizaci

Zakladatelé EU si samozřejmě uvědomovali velkou rozmanitost Evropy. Jak jasně uvedl Jean Monnet ve svých pamětech, vznik Spojených států evropských musel být postupný a měl být výsledkem rostoucí integrace – nejprve hospodářské, poté politické. Z národních identit by pak vyrostla evropská identita, která by je do značné míry nahradila. Tento proces by měla pečlivě řídit osvícená elita, nikoli demokratičtí demagogové. Do jisté míry se Monnetovi a jeho spřízněným duším to podařilo. Hospodářská integrace v letech 1957 až 1993 přinesla Evropě díky hospodářské soutěži prosperitu. S Maastrichtskou smlouvou z roku 1992 však Evropská unie změnila kurz a zaměřila se nejen na právní a politickou integraci nezbytnou pro společný trh, ale také na další politickou integraci, což je eufemismus pro centralizaci ve francouzské tradici. Tomuto vývoji se však bránili evropští voliči, kteří opakovaně odmítali větší centralizaci. Reakcí osvícené elity v Bruselu bylo pořádání nových voleb, dokud nebylo dosaženo požadovaného výsledku, nebo prostě ignorování voličů a provádění povrchních změn ve vlastních návrzích, jako tomu bylo v případě, kdy byla zamítnuta Evropská ústava a následně byla přijata Lisabonská smlouva, která měla podobný obsah.

Švýcarský model

Myšlenka, že americký model je nevhodný, je téměř neodolatelná. Ve skutečnosti existují dva další modely, které by se pro Evropu mohly hodit lépe. Jedním z nich je Švýcarsko, které překonalo napětí mezi jazykovými, náboženskými a kulturními komunitami prostřednictvím rozsáhlé decentralizace: kantony mají mnohem větší pravomoci než komunity ve většině ostatních evropských zemí. V evropském kontextu by to znamenalo navrácení pravomocí národním státům i komunitám v jejich rámci, přičemž v Bruselu by zůstaly pouze ty pravomoci, které jsou nezbytné pro fungování svobodného a efektivního společného trhu. Vůdčí hvězdou by měl být princip subsidiarity: rozhodnutí by měli činit ti, kterých se týkají.

Severský model

Dalším modelem je severská spolupráce. Poslední severské války se odehrály mezi Dánskem a Švédskem v letech 1813–1814 a krátce také mezi Norskem a Švédskem v roce 1814. V devatenáctém století se ve všech severských zemích rozvíjel pocit společné severské identity, ba dokonce i společného osudu. Národní zájmy těchto pěti zemí se však lišily, a proto nevytvořily vojenskou alianci ani hospodářskou unii. V roce 1952 však byla založena Severská rada jako fórum pro spolupráci mezi těmito pěti zeměmi a postupně docházelo k právní a hospodářské integraci, a to spontánně a s minimálním omezením suverenity. Byly zrušeny pasy, došlo k integraci trhu práce, byl zaručen rovný přístup k sociálním službám přes hranice a byly podporovány kulturní výměny.