Večer v Římě

Účast na večeři, kterou 11. prosince 2025 v Římě pořádal bruselský think tank New Direction a na níž byly poprvé předány Ceny Margaret Thatcherové, byla docela zajímavá. Italská premiérka Giorgia Meloniová, držitelka ceny v oblasti politiky, přednesla krátký, ale silný projev v plynulé angličtině. Stává se přední evropskou státnicí s jasnější konzervativní vizí než Merz v Německu nebo Macron ve Francii. Ale zatímco jsem poslouchal ji a ostatní řečníky, vzpomněl jsem si na tři návštěvy Věčného města z mé vzdálené, větrem ošlehané země v severozápadním cípu Evropy, Islandu.

Gudrid v Severní Americe

První návštěvu uskutečnila koncem 20. let 10. století Gudrid Thorbjornsdcera (asi 980-1050), žena se silnou vůlí, podobně jako Thatcher a Meloni. Gudrid se narodila na západním Islandu a koncem 90. let 9. století emigrovala se svým otcem do Grónska (islandština nezná příjmení, pouze křestní jméno a pak informaci o tom, čí je kdo syn nebo dcera, například Gudrid, dcera Thorbjornova, Einar, syn Benediktův). Ve věku 27 let se Gudrid seznámila s islandským obchodníkem Thorfinnem Thordsonem, který si ji vzal za ženu. Na jaře roku 1008 se spolu s několika dalšími Gróňany rozhodli prozkoumat nově objevenou zemi na západě a pluli tam na čtyřech lodích. Následující zimu se ubytovali v dnešním Fundy Bay (mezi Novým Brunšvikem a Novým Skotskem), kde Gudrid porodila syna Snorriho Thorfinnsona, první dítě evropského původu narozené v Severní Americe. V roce 1009 se Gudrid a Thorfinn rozhodli vyplout na jih a prozkoumat další části země. Dorazili k dnešní řece Hudson, kde nějakou dobu zůstali. Koncem roku 1010 se však osadníci střetli s některými domorodci. Uvědomili si, že v případném konfliktu budou mít velkou početní převahu, a proto se v létě roku 1011 vrátili do Grónska.

Gudrid v Římě

Po nějaké době se Gudrid a Thorfinn přestěhovali na farmu na severu Islandu. Když Thorfinn zemřel a jejich nejstarší syn Snorri se oženil, rozhodla se Gudrid vydat na pouť do Říma. Tam si mohla prohlédnout mnoho dosud stojících památek, například Andělský hrad (původně císařské mauzoleum), Pantheon (původně římský chrám) a Koloseum. Jako stará žena vyprávěla Gudrid, v té době už nejzcestovalejší člověk na světě, svým vnoučatům příběhy ze svých cest. O necelá dvě století později byly tyto příběhy sepsány na přání jejích potomků, kteří byli předními církevními představiteli.

Básník přemýšlí o Římanech

Druhý návštěvník, básník, právník a obchodník Einar Benediktsson (1864-1940), přijel v roce 1903. Jednoho večera, když stál za soumraku u řeky Tibery, složil jednu ze svých nejznámějších básní Večer v Římě: „Tichá Tibera k moři pomalu plyne. Zamýšlel se nad dějinami římské republiky a jejím úpadkem v době císařství a dospěl k závěru, že to, co zůstalo cenné, je kulturní dědictví. Báseň je plná metafor a působivých básnických obrazů. Další báseň Einar složil o své návštěvě Říma, Kolosea, kde kladl důraz na krutost představení v antickém amfiteátru, když „zvíře a člověk sváděli svůj souboj“.

Inženýr na pokraji slz

Třetí návštěva patřila významnému politikovi a inženýrovi Jónu Thorlákssonovi (1877-1935), islandskému premiérovi v letech 1926-1927 a zakladateli konzervativně-liberální Strany nezávislosti, která dlouho dominovala islandské politice. V roce 1923 odjel se svou ženou na pozdní líbánky do Itálie. O deset let později se Jón jako starosta islandského hlavního města Reykjavíku zúčastnil 6. července 1933 večeře na počest italského maršála letectva Itala Balba, který se na Islandu zastavil během transatlantické plavby. Balbo mluvil málo anglicky, a tak spolu hovořili latinsky, kterou se oba naučili ve škole. Jón Balbovi vyprávěl, že při své návštěvě Říma byl na pokraji pláče nad zkázou, kterou čas napáchal na bývalém Forum Romanum. Jako stavební inženýr byl velkým obdivovatelem římských stavebních technik.