Subscribe
V Bruselu i ve Washingtonu se prosadil závěr: Španělsko již nesedí u stolu, kde se rozhoduje o strategické budoucnosti Evropy. Epizoda, kterou dnes diplomaté označují jako vytvoření „washingtonské skupiny“ – skupiny evropských lídrů, kteří loni v létě doprovázeli Volodymyra Zelenského do Spojených států a stáli po jeho boku v Oválné pracovně – se stala symbolem tohoto posunu. Francie, Německo, Itálie, Spojené království a evropské instituce se shromáždily kolem společného prohlášení na podporu Ukrajiny a hledání rámce pro mír. Španělsko nápadně chybělo.
Když se dokument objevil, Madrid ho nejprve odmítl jako jedno z mnoha společných prohlášení. Během několika hodin si však uvědomil jeho symbolickou váhu a požádal o podpis – příliš pozdě na to, aby zakryl skutečnost, že Španělsko bylo vyloučeno z důležitých diskusí. Tato epizoda vystihuje to, co mnozí v Evropě nyní vnímají jako charakteristický rys diplomacie Pedra Sáncheze: reaktivní postoj, který se snaží vypadat sladěně, ale zároveň chronicky vybočuje z rytmu západní koordinace.
Problém je však hlubší než jen chybějící podpis. Pro Washington se Španělsko stalo testovacím příkladem samolibosti NATO. Málokterý spojenec investoval do vlastní obrany tak málo a Donald Trump, který se vrátil do Bílého domu a nově si dodal odvahy, si z Madridu udělal osobní příklad toho, co nazývá „strategickým vyžíráním“. V posledních měsících obvinil Španělsko, že neplní ani minimální alianční cíle, a varoval, že spojenci, kteří odmítají utrácet, budou odkázáni na obranu sami. Tento tón není rétorický, ale trestající.
To znamená zásadní změnu. Po desetiletí byly příspěvky na obranu technickou záležitostí, o níž se v rámci NATO diskutovalo v byrokratickém tónu. Dnes se z nich stala politická dělící čára. Skutečnost, že Španělsko je jediným členským státem, který se brání novému pětiprocentnímu cíli, ho dostala do otevřených třenic s Washingtonem – což je bezprecedentní trhlina v transatlantických vztazích.
Sánchez na to reagoval tím, že nově definoval, co znamená „obrana“. Jeho vláda tvrdí, že výdaje na přírodní katastrofy, odolnost vůči klimatickým změnám a kybernetickou bezpečnost by se měly započítávat do závazků vůči NATO, čímž by se tyto civilní priority začlenily do vojenského rozpočtu. Na tyto účely je vyčleněno zhruba třináct procent španělského obranného rozpočtu na rok 2025 – gesto, které má sladit fiskální zdrženlivost s morálními zásadami. Brusel se proti tomu ohradil a připomněl Madridu, že „zelené“ projekty nelze považovat za vyzbrojování, a pokud Španělsko doufá, že získá přístup k obranným fondům EU, nelze je do nich zahrnout. To, co Madrid nazývá modernizací, ostatní považují za kreativní účetnictví.
Za tímto sémantickým manévrem se skrývá hlubší koncepční chyba. Španělsko stále považuje obranu za politickou obtíž, nikoli za investici do suverenity. Kontrast s jeho evropskými kolegy – z nichž mnozí zahájili dlouhodobé plány vyzbrojování – se stal do očí bijícím. Výdaje na obranu nejsou spotřebou, ale tvorbou kapitálu. Udržují důvěryhodnost, odstrašení a průmyslové inovace. Bez nich se morální nároky na solidaritu nebo „evropské vůdcovství“ rozpadají v rétoriku.
Frustrace Washingtonu z Madridu je umocněna tím, co úředníci označují za nevyzpytatelnou zahraniční politiku. Zatímco ostatní evropské vlády se více přizpůsobily prioritám NATO, Španělsko pěstuje vazby, které mají podle všeho dráždit jeho spojence. Moncloa opakovaně zmírnila svůj postoj vůči režimu Nicoláse Madura ve Venezuele a usilovala o privilegovaný kanál spolupráce s Pekingem pod jazykem „strategické autonomie“. Tato gesta, která jsou ve Washingtonu vnímána spíše jako ideologická než strategická, posílila dojem, že Španělsko pod Sánchezovým vedením usiluje o roli prostředníka mezi soupeřícími bloky, aniž by k tomu mělo páky.
Výsledkem je izolace. Když vedoucí představitelé Washingtonské skupiny vypracovali plán pro Ukrajinu, Španělsko bylo informováno dodatečně. Když nyní Trump hovoří o reformě NATO, Madrid je zmiňován pouze jako příklad toho, co je třeba změnit. V Bruselu vyvolává španělská kreativní redefinice obrany chabě zakryté opovržení; ve Washingtonu vyvolává otevřené podráždění.
Z tohoto odcizení však plyne poučení. Návrat mocenské politiky jasně ukázal, že obrana není ideologickou volbou, ale civilizačním instinktem. Je předpokladem všeho ostatního – prosperity, sociální politiky, a dokonce i ekologických ambicí. Považovat ji za druhotnou znamená nepochopit logiku samotné svobody.
Trumpova výtka možná zněla nediplomaticky, ale vyjadřovala pravdu, kterou Evropa a zejména Španělsko nemohou nadále ignorovat. Doba strategického pohodlí je pryč. Ti, kdo neinvestují do vlastní bezpečnosti, brzy zjistí, že platí vyšší cenu v podobě ztráty vlivu, ekonomického tlaku nebo strategické zranitelnosti.
Pro Španělsko je cesta zpět k důvěryhodnosti jasná. Není třeba usilovat o prestiž prostřednictvím pozdních podpisů nebo morálních pouček, ale prostřednictvím důsledného a měřitelného závazku: trvalého zvyšování výdajů na obranu, koherentní zahraniční politiky zakotvené v transatlantickém spojenectví a pochopení, že základem míru je síla.
Do té doby zůstane Španělsko tím, čím se již ukázalo být díky epizodě Washingtonské skupiny – zemí, která je na okraji fotografie, ale není přítomna při rozhodování, které formuje svět.