Subscribe
Válka na Ukrajině, která začala v únoru 2022 ruskou invazí, představuje v tomto historickém okamžiku i nadále hlavní geopolitické bojiště. Po více než třech letech konfliktu se frontové linie konsolidovaly do nejisté rovnováhy, poznamenané vojenským a diplomatickým napětím. V této souvislosti zahraniční politika USA v průběhu letošního roku vykázala jasný posun v tempu. Trumpova administrativa, která se vrátila do Bílého domu s příslibem ukončení „nekonečných konfliktů“ a obnovení pragmatické americké nadvlády, mění svůj postoj vůči Moskvě a Kyjevu. Nedávné zrušení plánovaného setkání Donalda Trumpa a Vladimira Putina v Budapešti je pro tuto novou fázi příznačné. Nejedná se o pouhé taktické rozhodnutí, ale o politický signál, který zdůrazňuje snahu Washingtonu neposkytovat Rusku prostor pro diplomatické manévrování bez konkrétních výsledků. Trumpovo prohlášení, že si nepřeje „ztrácet čas“ neplodnými rozhovory, ztělesňuje rostoucí netrpělivost vůči partnerovi, který je vnímán jako odolný vůči kompromisům.
OD OSOBNÍ DIPLOMACIE K REÁLNÉ POLITICE
Trump v minulosti opakovaně vyjádřil přesvědčení, že jeho osobní vztah s Putinem by mohl usnadnit rychlou dohodu o ukončení nepřátelských akcí. Tato strategie založená na individuální diplomacii však narážela na rigiditu ruských postojů a složitost konfliktu, který přesahuje bilaterální rozměr. Vývoj v posledních měsících ukazuje posun od neformálního a osobního přístupu ke strukturovanějšímu, jehož cílem je znovu zavést institucionální zprostředkování a zapojení spojenců. Rozhodnutí odložit budapešťský summit přichází po období diplomatického napětí, které vyvrcholilo neúspěšným telefonickým rozhovorem mezi ministrem zahraničí Marcem Rubiem a ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem. Neústupnost Moskvy, která odmítá myšlenku okamžitého příměří, přesvědčila Bílý dům o nutnosti zaujmout opatrnější postoj. Tento posun však neznamená opuštění cíle zprostředkování, ale spíše nové vymezení časového rámce a podmínek pro jeho dosažení.
DŮSLEDKY PRO EVROPU A POMOC ZÁPADNÍM PARTNERŮM
Zrušení summitu vyvolalo úlevu mezi hlavními evropskými představiteli. Francie, Německo a Spojené království se obávaly, že by uspěchaná schůzka mohla legitimizovat ruské postoje nebo vyvinout nepřiměřený tlak na Ukrajinu, aby přijala územní ústupky. Vyhlídku na dohodu, která by znamenala trvalou ztrátu části Donbasu nebo Krymu, jednomyslně odmítl Brusel, který nadále podporuje linii ukrajinské územní celistvosti. Toto evropské přizpůsobení rovněž odráží obnovené vedoucí postavení Unie, pokud jde o krizové řízení. Evropa, přestože je závislá na vojenské podpoře USA, se snaží posílit svou strategickou autonomii tím, že koordinuje přidělování zmrazených ruských aktiv na financování ukrajinské obrany. Tato volba, ačkoli je z právního hlediska sporná, představuje pokus převést politickou solidaritu do konkrétních nástrojů odstrašení. Východoevropské země – historicky více spjaté s Washingtonem – zároveň pozorně sledují výkyvy v americké politice. Polsko, Rumunsko a pobaltské státy, které jsou silně závislé na ochraně NATO, se obávají, že Trumpova přílišná opatrnost by mohla podpořit „zamrzlý mír“, který by Rusku ponechal prostor pro budoucí agresi.
VNITŘNÍ ROVNOVÁHA NATO A FAKTOR TRUMF
Návrat Donalda Trumpa do čela Spojených států znovu otevřel debatu o směřování Severoatlantické aliance. V posledních měsících rezident Bílého domu opakovaně zdůrazňoval, že je třeba, aby evropští spojenci zvýšili své vojenské výdaje, ale zároveň se vyjadřoval nejednoznačně k povaze amerického angažmá ve východní Evropě. Plánovaná schůzka s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem má za cíl potvrdit soudržnost Aliance, ale nezakrývá vnitřní napětí. Členské státy, které mají nejblíže k Trumpovým postojům, se zdají být spíše nakloněny podpoře rychlého vyjednaného řešení. Naproti tomu vlády v Paříži a Berlíně zastávají rigidnější postoj a obávají se, že předčasný kompromis by oslabil mezinárodní řád založený na respektování hranic. Tato rozdílnost názorů poukazuje na ambivalentní roli Evropské unie, která se zmítá mezi potřebou jednoty a pluralitou svých národních politik. Do budoucna bude schopnost EU vystupovat jednotně záviset na její schopnosti koordinovat své kroky s Washingtonem, aniž by se jevila jako podřízená politickým výkyvům USA.
UKRAJINA MEZI TLAKEM A DIPLOMATICKÝM ODPOREM
Zatímco mezinárodní diplomacie hledá novou rovnováhu, Ukrajina pokračuje ve strategii ozbrojeného odporu a vyjednávání. Prezident Volodymyr Zelenskyj, ačkoli si je vědom limitů protiofenzívy, trvá na nutnosti udržovat vojenský a diplomatický tlak na Rusko. Jeho žádosti o moderní výzbroj, jako jsou rakety Tomahawk, odrážejí jeho přesvědčení, že pouze trvalá a kvalifikovaná podpora ze strany Západu může vést ke stabilnímu a beztrestnému příměří. Bílý dům ze své strany projevuje opatrnost: jeho váhání s poskytnutím zbraňových systémů dlouhého doletu naznačuje snahu vyhnout se přímé eskalaci s Moskvou. Tato opatrnost však hrozí, že bude interpretována jako projev strategické únavy, což u evropských partnerů podpoří dojem, že Amerika kolísá mezi rolí garanta bezpečnosti a netrpělivého vyjednavače.
K NOVÉ ARCHITEKTUŘE ZÁPADNÍ BEZPEČNOSTI
Současný okamžik představuje pro americké vedení v euroatlantickém kontextu přechodnou fázi. Cílem Trumpovy strategie, která kombinuje rétoriku a operativní opatrnost, je potvrdit ústřední roli Washingtonu v rozhodování, ale také přerozdělit břemena a odpovědnost mezi spojence. Pokud se tento pragmatický přístup upevní, mohl by vést k novému vymezení NATO jako pružnější aliance založené spíše na modulární spolupráci než na automatických závazcích. V takovém scénáři je Evropská unie vyzvána, aby hrála doplňkovou roli, budovala vlastní odstrašující kapacitu a koordinovala poválečné rekonstrukční a bezpečnostní iniciativy. Budoucnost Ukrajiny a s ní i stabilita kontinentu bude záviset na schopnosti Spojených států a Evropy překonat taktické rozdíly a vytvořit společnou vizi kontinentální bezpečnosti.