Subscribe
Projev, který Mario Draghi přednesl 2. února při přebírání čestného doktorátu na Lovaňské univerzitě, přichází v době, která se vyznačuje hlubokým přeskupením globálních politických, ekonomických a strategických rovnováh. Úvaha, kterou bývalý prezident Evropské centrální banky navrhl, má rozsah, který dalece přesahuje kontingentní charakter současných potíží Evropské unie a má podobu strukturální analýzy podmínek, za nichž může přežít jako nezávislý aktér na mezinárodní scéně. Draghi nepopisuje pouze zranitelnost Evropy, ale jasně identifikuje systémovou dynamiku, která nově definuje vztah mezi hospodářskou mocí, bezpečností a politickou suverenitou. Jádro jeho argumentace se točí kolem obzvláště pronikavého varování: pokud nedojde k rozhodnému politickému a institucionálnímu pokroku, hrozí Evropě trojí úpadek. Na jedné straně strategická podřízenost velkým globálním mocnostem, především Spojeným státům a Číně, které jsou schopny integrovat průmyslovou politiku, obchod a bezpečnost do jednotné vize moci. Na straně druhé přetrvávající vnitřní roztříštěnost brání Unii projevit se jako jednotný subjekt v zásadních rozhodnutích týkajících se zahraniční politiky, obrany a průmyslového rozvoje. A konečně riziko postupující deindustrializace, podporované stále více zpolitizovanými hodnotovými řetězci a globální konkurencí, která penalizuje subjekty neschopné chránit a řídit svá strategická aktiva.
Z tohoto pohledu se Draghiho analýza jeví jako skutečná výzva k evropské politické odpovědnosti. Unie není popisována jako subjekt, kterému chybí zdroje nebo schopnosti, ale spíše jako subjekt, u něhož hrozí, že je nebude schopen systematizovat. Implicitní poselství zní, že problém Evropy nespočívá ani tak v nedostatku ekonomických nebo technologických nástrojů, ale v nedostatečnosti jejích rozhodovacích struktur a v její neochotě učinit skok směrem k větší integraci, která je kvůli změněnému globálnímu kontextu nezbytná. V tomto smyslu představuje intervence v Lovani významný teoretický a politický příspěvek, jehož cílem je nově definovat diskusi o budoucnosti EU ve světle systémových výzev 21. století.
OD TRHU K OTÁZCE MOCI
Podle Draghiho není zásadní problém, kterému dnes Evropa čelí, již technického nebo regulačního rázu. Unie prokázala svou schopnost vybudovat efektivní jednotný trh s pokročilými pravidly hospodářské soutěže, obchodu a měnové politiky. V mezinárodním kontextu, který je stále více poznamenán geopolitickou konkurencí, však samotný trh nestačí. Moc, chápaná jako schopnost hájit strategické zájmy a ovlivňovat globální dynamiku, vyžaduje vyšší úroveň integrace, která překračuje konfederální logiku a blíží se federální struktuře.
ASYMETRIE EVROPSKÉ INTEGRACE
Draghi identifikuje jasnou asymetrii ve struktuře Unie. V oblastech, kde integrace plně pokročila, jako je obchod, vnitřní trh a měnová politika, je Evropa uznávána jako jednotný aktér a vyjednává z pozice síly. Naopak tam, kde stále převažuje národní suverenita, v klíčových oblastech, jako je obrana, průmyslová politika a zahraniční věci, se Unie jeví jako tekutý soubor středně velkých států, snadno dělitelný, a tudíž méně vlivný. Tato roztříštěnost se stává obzvláště problematickou, když se bezpečnost a ekonomika vzájemně prolínají, protože silné stránky Evropy nedokážou kompenzovat strukturální nedostatky.
PŘEKONÁNÍ POVÁLEČNÉHO GLOBÁLNÍHO ŘÁDU
Mario Draghi ve své analýze zpochybňuje výklad, že mezinárodní řád po druhé světové válce byl založen na iluzorních nebo idealistických předpokladech. Naopak zdůrazňuje, že tato mnohostranná architektura přinesla konkrétní a rozsáhlé výhody, pomohla utvářet období stability a politické a hospodářské integrace Evropy, upevnila vedoucí úlohu Spojených států a nabídla příležitosti k růstu a rozvoji mnoha rozvíjejících se ekonomik. Draghi však zdůrazňuje, že současné kritické problémy nevyplývají z vlastního selhání tohoto systému, ale spíše z jeho postupné neschopnosti přizpůsobit se nové globální dynamice, zejména rostoucímu rozporu mezi obchodem a bezpečností. Začlenění Číny do mnohostranného systému tento zlom ještě zvýraznilo, neboť do něj vstoupil hráč nebývalé velikosti a autonomních strategických ambicí, který je schopen významně ovlivňovat globální hodnotové řetězce a zpochybňovat rovnováhu mezi vzájemnou hospodářskou závislostí a geopolitickou soutěží. Podle Draghiho se současná globalizace již neřídí principy komparativních výhod, ale má tendenci upřednostňovat strategie zaměřené na absolutní zisky, často na úkor průmyslové soudržnosti a bezpečnosti evropských států.
RIZIKO PODŘÍZENOSTI, ROZDĚLENÍ A DEINDUSTRIALIZACE.
V této souvislosti Draghi identifikuje nejzávažnější rizika, která hrozí Evropě. Na jedné straně se zdá, že Spojené státy mají stále větší tendenci vnímat vnitřní roztříštěnost Unie jako výhodný nástroj pro vyjednávání a přijímají asertivní a protekcionistickou obchodní politiku, která odráží logiku vyvažování historických nákladů a přínosů. Na druhé straně Čína uplatňuje rostoucí kontrolu nad strategickými uzly globálních hodnotových řetězců a demonstruje svou ochotu využívat tyto páky geopoliticky, což může mít dopad na evropské výrobní kapacity a bezpečnost. Mezi těmito dvěma póly se nachází Evropská unie, která, pokud nevypracuje společné a koordinované reakce, riskuje, že její průmyslová autonomie bude postupně omezována, což ohrozí její výrobní základnu a zvýší její závislost na vnějších aktérech. Deindustrializace v tomto kontextu nabývá významu, který přesahuje hospodářskou sféru: stává se ukazatelem politické a sociální zranitelnosti, která může oslabit schopnost Evropy chránit své strategické zájmy, vnitřní soudržnost a odolnost jejích institucí ve stále konkurenčnějším a konfliktnějším mezinárodním kontextu.
STRATEGICKÉ ZDROJE JSOU STÁLE K DISPOZICI
Navzdory této kritické situaci Draghi zdůrazňuje, že Evropa stále disponuje klíčovými aktivy. Unie zůstává předním světovým obchodním hráčem a klíčovým partnerem pro desítky zemí. Evropské společnosti dominují klíčovým technologickým odvětvím, jako je například extrémní ultrafialová litografie pro výrobu mikročipů, a udržují si ústřední postavení v civilním letectví a globální navigaci. Tyto zdroje však nelze plně využít bez společné politické strategie. Obchod dnes již není pouhou hnací silou růstu, ale strategickým nástrojem, který musí být koordinován s cíli v oblasti bezpečnosti a autonomie.
PRAGMATICKÝ FEDERALISMUS JAKO ODPOVĚĎ
Objevuje se návrh pragmatického federalismu. Draghi uznává existující odpor a rozdíly, ale tvrdí, že jednota není předpokladem pro jednání, ale spíše jeho výsledkem. Historie evropské integrace ukazuje, že rozhodující kroky, jako bylo zavedení eura, byly učiněny skupinami zemí, které byly připraveny postupovat vpřed a časem vytvořily společné instituce a skutečnou solidaritu. Ani dnes nesmí být cílem slabší spolupráce, ale cesta jasně orientovaná na skutečnou federaci.
NEVYHNUTELNÁ VOLBA
Argumentační trajektorie, kterou Mario Draghi rozvíjí, vede důsledně a nevyhnutelně k zásadní otázce, která ovlivňuje samotný osud EU: je Evropa předurčena zůstat velkým, regulovaným hospodářským prostorem, vysoce integrovaným na tržní úrovni, ale strukturálně závislým na strategických prioritách ostatních globálních hráčů, nebo má v úmyslu přejít k politické moci schopné autonomně chránit své vlastní zájmy, hodnoty a sociální model? V kontextu nového mezinárodního řádu, který se vyznačuje rostoucí konkurencí mezi velkými geopolitickými oblastmi a postupným spojováním ekonomiky, bezpečnosti a technologií, se myšlenka institucionální neutrality Unie jeví jako stále méně životaschopná. Absence volby, která by zdaleka nezachovávala rovnováhu, by se nakonec promítla do formy pasivního přizpůsobování se rozhodnutím ostatních. V tomto scénáři se volba mezi posilováním federální integrace a postupnou marginalizací již nepředstavuje jako teoretická či ideologická debata, ale jako nutnost vynucená strukturálními proměnami globálního systému. Schopnost ovlivňovat pravidla mezinárodního obchodu, chránit strategické hodnotové řetězce, zajišťovat energetickou a technologickou bezpečnost a hrát důvěryhodnou roli v krizovém řízení nyní závisí na dostupnosti společných rozhodovacích nástrojů a sdílené politické vizi. Bez těchto prvků hrozí, že Unie bude vystavena vnějším tlakům a vnitřním rozporům, což bude mít přímé důsledky pro hospodářskou a sociální soudržnost jejích členských států. Hrozící volbu proto nelze ani odložit, ani zvrátit bez nákladů. Určí roli Evropy v mezinárodním systému v nadcházejících desetiletích a rozhodne o tom, zda bude kontinent hráčem schopným řídit změny, nebo zda je bude nucen je snášet. V tomto smyslu nás Draghiho úvaha vybízí k poznání, že čas nejednoznačnosti skončil: Unie se musí rozhodnout, zda se vybaví politickými nástroji nezbytnými k udržení své ekonomické a hodnotové váhy, nebo zda se smíří s postupnou ztrátou ústředního postavení ve světě, který je stále více organizován podle logiky moci.