Subscribe
Giorgia Meloniová přijela do Addis Abeby kvůli momentu, který má v jazyce diplomacie větší váhu než mnohá prohlášení: účast na druhém italsko-africkém summitu a především její přítomnost na shromáždění Africké unie jako čestného hosta. Nejedná se o „zdvořilostní návštěvu“. Je to politický signál: Itálie chce přestat být pouhou frontovou linií, která absorbuje důsledky afrických a středomořských krizí, a vrátit se k roli aktéra, který určuje priority, nástroje a spojenectví. Vláda tuto misi zařadila do rámce Matteiova plánu a představila ji jako stabilní architekturu hospodářských a strategických partnerství, nikoli jako sled prohlášení.
Význam této události lze měřit také číslem, které funguje jako teploměr „umístění“: musíme se vrátit do 25. května 2013, abychom našli evropského lídra, který se v Addis Abebě těšil takovému zviditelnění, když francouzský prezident François Hollande vystoupil na oslavách padesátého výročí Organizace africké jednoty/Africké unie. O třináct let později se na pódium vrací Evropan – tentokrát je to Itálie. Nejedná se o folklorní detail: toto publikum neposkytuje prostor a politické uznání, pokud nevidí partnera, který je považován za užitečného v konkrétních záležitostech (rozvoj, finance, bezpečnost, migrace, energetika). Je to také implicitní vzkaz Bruselu: Řím se hlásí k přímému vztahu s africkými partnery a k iniciativě, která nečeká na pomalý rytmus postupu EU.
Jádrem mise byl druhý italsko-africký summit, který se konal v Addis Abebě souběžně s akcemi Africké unie. Vláda jej prezentovala jako místo, kde se měla zhodnotit první fáze Matteiho plánu a „dodat“ projekty a závazky. Ve svém úvodním projevu Meloni zdůraznil logiku rovnocenného partnerství a potřebu budovat trvalá řešení „společně“, nikoliv balíčky vnucené shora. Volba uspořádat summit na africké půdě, a nikoli v Evropě, slouží právě tomuto účelu: posouvá symboliku i praxi a signalizuje, že Itálie nežádá, aby Afrika byla pouhou složkou agendy, ale strategickým partnerem schopným spoluvytvářet a ověřovat výsledky.
V tomto bodě ambice podtrhují i čísla: podle mezinárodních zpráv Matteiho plán zahrnuje 14 afrických zemí a soustavu projektů v oblasti energetiky, infrastruktury, zdravotnictví, vzdělávání a klimatu. A právě v tom spočívá politický rozdíl, o který se Řím hlásí: pokud se Afrika vrátila do středu světa, rétorika nestačí. Je zapotřebí metoda – dohledatelné zdroje, ověřitelné iniciativy, společné priority. Italský cíl je dvojí: na jedné straně vybudovat důvěru (skutečnou měnu diplomacie) a na druhé straně upevnit systém ekonomických vztahů, díky němuž bude Itálie méně zranitelná vůči otřesům a bude více v centru středomořských koridorů.
Významná část, která se objevuje na okraji, se týká afrického dluhu a odolnosti vůči klimatickým šokům. Meloni oznámil ochotu Itálie zavést doložky o pozastavení plateb v případě extrémních klimatických jevů v rámci širšího rámce iniciativ zaměřených na přeměnu dluhu na společně dohodnuté rozvojové projekty. Z politického hlediska je to chytrý tah: hovoří jazykem, kterému rozumí mnoho afrických vlád, vzhledem k tomu, že dluh je strukturální zátěží, a zároveň umožňuje Římu prezentovat se jako pragmatický, neideologický partner. V éře tvrdé konkurence na kontinentu se důvěryhodnost nevybuduje prostřednictvím komuniké, ale schopností nabídnout finanční nástroje a partnerství, které oběma stranám přinesou měřitelné výhody.
Strategický obrázek je jasný: Itálie se snaží posílit svou roli ve Středomoří nikoli jako heslo, ale jako geopolitickou funkci. Středomoří se opět stalo velkým evropským kloubem: energie, obchodní cesty, infrastruktura, regionální nestabilita a migrační toky. V tomto kontextu není Afrika „v zahraničí“ v tradičním smyslu: je strategickou hloubkou evropské bezpečnosti a prosperity. A pokud se Itálii podaří vybudovat privilegovaný kanál s africkými partnery, zvýší tím také svou vyjednávací sílu v rámci Evropy v rozhodujících záležitostech: energetická politika, financování spolupráce, správa hranic, společná obrana, námořní bezpečnost. Matteiho plán má v pojetí vlády proměnit geografii v politiku: z pouhého „bytí ve středu“ se má stát působení jako pivot.
Nechybí ani kapitola o Francii, které se nelze vyhnout, kdykoli se hovoří o Africe a Středomoří. Paříž po desetiletí uplatňovala na kontinentu, zejména ve frankofonní sféře, hluboký vliv prostřednictvím politických a vojenských projekcí, které z Afriky učinily pilíř jejího mezinárodního postoje. Dnes se však situace změnila: Sahel se zmítá v chaosu, několik zemí přeorientovalo svá spojenectví a schopnost Západu utvářet místní dynamiku se snížila. V tomto kontextu nabývá Meloniho přítomnost jako čestného hosta Africké unie – po posledním srovnatelném evropském vystoupení v roce 2013 – dalšího významu: Itálie vstupuje rozhodněji na území, kde byla v minulosti hlavním evropským partnerem Francie. To neznamená snahu o konfrontaci; znamená to prosazovat, že italské národní zájmy – energetika, bezpečnost, infrastruktura, stabilita Středomoří – nelze podřizovat implicitním hierarchiím.
Právě zde se bezpečnostní rozměr stává rozhodujícím, nikoliv vedlejším. Evropa často předstírá, že to nevidí: O bezpečnosti ve Středomoří se stále více rozhoduje na jih od Sahary. Sahel se stal hlavním koridorem nestability: džihádistické násilí, obchodování s lidmi, rozpad části státu a soupeření mezi vnějšími mocnostmi. Mezinárodní analýzy popisují růst a odolnost extremistických skupin jako hnací sílu humanitárních krizí a multiplikátor rizik i pro Evropu. Logika je přímočará: když se rozpadá bezpečnost a správa věcí veřejných, rozšiřují se zločinecké sítě a koridory nelegální migrace; a to, co se děje v Sahelu, se dříve či později přelije na severoafrické pobřeží a trasy centrálního Středomoří. V tomto rámci není mise v Addis Abebě „spoluprací“ v úzkém slova smyslu: je to preventivní obrana, pokus o formování té strategické hloubky, která, když se zhorší, vyvolá kaskádovitou nestabilitu.
Druhá rovina je námořní a logistická: evropská bezpečnost dnes závisí také na ochraně námořních komunika cí mezi Středozemním a Rudým mořem a Indopacifikem. Poté, co útoky na obchodní dopravu ukázaly, jak křehký může být globální obchodní řetězec, musela Evropská unie aktivovat obrannou námořní misi v Rudém moři, EUNAVFOR ASPIDES, aby zajistila svobodu plavby. Nejedná se o „vzdálenou“ záležitost: když se trasy posunou, náklady se zvýší a ekonomický tlak se vrátí do Evropy v podobě inflace, rizik pro vývoz a energetické křehkosti. V centrálním Středomoří navíc zůstává libyjská kauza klíčová: pašování, milice, zbraně a prolínání kriminality a nelegální migrace. Z politického hlediska si Itálie z důvodu geografické polohy a životně důležitých zájmů nemůže dovolit přerušovaný postoj: musí zachovat přítomnost a vedoucí postavení – rovněž v evropském rámci – ve strategii, která spojuje námořní bezpečnost, kontrolu obchodu s lidmi a stabilizaci jižních břehů.
To vše vysvětluje, proč Addis Abeba není pouhou diplomatickou zastávkou, ale zkouškou důvěryhodnosti. Aby byl Matteiho plán něčím víc než jen nálepkou, musí přinést měřitelný politický výsledek: budování partnerství, které zlepší stabilitu a zvýší prosperitu – protože jen tak se sníží migrační tlak a zmenší prostor pro kriminální a extremistické sítě. Pro Itálii, která zažívá vedlejší účinky afrických krizí dříve než ostatní, to není ideologická volba: je to realismus. Pokud Řím buduje nástroje a spojenectví v Africe, posiluje také svou pozici v evropských vztazích, včetně křehké rovnováhy s Paříží. Jinými slovy, Itálie nežádá o „prostor“: získává jej tím, že prokazuje iniciativu, kontinuitu a výsledky.
Závěrečné poselství je dvojí. Navenek: Itálie navrhuje partnerství, které má být konkrétní – investice, odborná příprava, energie, finanční nástroje a bezpečnost cest – a které uznává Afriku jako protagonistu. Vnitřně: zahraniční politika není ozdobou, ale součástí národní bezpečnosti a růstu. Třináct let po poslední srovnatelně viditelné evropské přítomnosti v Addis Abebě se Itálie snaží proměnit geopolitický pohled ve stabilní linii: Středomoří se nestane hranicí, která rozděluje, ale osou, která spojuje, a Afrika nebude problémem, který je třeba zvládnout, ale partnerem, s nímž je třeba budovat pořádek, rozvoj a stabilitu.