Subscribe
8. srpna 1956 si požár v hloubce 975 metrů v dole Bois du Cazier v belgickém Marcinelle vyžádal životy 262 horníků. Mezi nimi bylo 136 Italů.
I po sedmdesáti letech vzpomínka na tuto tragédii nezmizela. Stejně jako každý rok se instituce, sdružení a místní komunity scházejí na konferencích, vzpomínkových akcích a divadelních čteních, aby tuto památku udržely živou. Marcinelle však není jen smutnou kapitolou minulosti: je to bolestivý pilíř, na kterém stojí historie italské emigrace a budování moderní Evropy.
Dohoda „Zbraně za uhlí“
Po skončení druhé světové války byla Itálie chudou zemí s nedostatkem surovin, zatímco Belgii chyběla pracovní síla potřebná k těžbě paliva nezbytného pro její hospodářské a průmyslové oživení. Tak vznikla tragická a proslulá dvoustranná dohoda z 23. června 1946 – takzvaný „pakt o lidech a uhlí“.
Itálie se zavázala, že bude každý měsíc vysílat do Belgie tisíce mladých a zdravých dělníků; na oplátku Brusel zaručil dodávky tun uhlí za zvýhodněné ceny.
Dělníci přijížděli s kartonovými kufry a velkými nadějemi, ale čekaly je vyčerpávající směny, černý prach v tunelech a mrazivé kasárny – často bývalé tábory pro válečné zajatce z druhé světové války.
DOHODA O UHLÍ A PRÁCI (1946)
- ITÁLIE: Vysílá 2 000 pracovníků týdně (mladí a zdraví < ve věku do 35 let)
- BELGIE: Poskytovalo se 200 kg uhlí denně na jednoho pracovníka
Neviditelný přínos ke vzniku Evropského společenství
Italští horníci neusilovali o slávu, ale o denní chléb. Jejich práce v podzemí však byla životodárnou silou, která umožnila nově vzniklému ESUO (Evropskému společenství uhlí a oceli, založenému v roce 1951) učinit své první kroky.
Bez tohoto uhlí, vytěženého za cenu obrovských lidských obětí, by průmyslová obnova kontinentu i evropská hospodářská integrace utrpěly značné zpoždění. Tito muži, kteří přicházeli ze všech koutů Itálie, patřili ve všech ohledech k vůbec prvním skutečným stavitelům sjednocené Evropy.
Od „cizinců a nežádoucích osob“ k lidským bytostem
Před rokem 1956 byl život italských emigrantů v Belgii poznamenán tvrdou diskriminací. Na cedulích před různými podniky se dokonce psalo: „Vstup zakázán psům a Italům“. Imigranti byli vnímáni pouze jako levná pracovní síla, zaměnitelné součástky v lhostejném průmyslovém stroji.
Katastrofa v Marcinelle šokovala belgickou i světovou veřejnost. Záběry zoufalých záchranných pokusů a slzy italských a belgických vdov, které před branami dolu spojovala stejná nesnesitelná bolest, najednou zbořily všechny bariéry a předsudky.
Tváří v tvář smrti a důstojnosti obětavé práce se belgická společnost musela vyrovnat se svým svědomím: italští emigranti přestali být pouhým číslem v uhelném průmyslu a byli konečně uznáni jako lidské bytosti.
Dědictví Marcinelle
Tato tragédie vedla k pozastavení dohod o emigraci s Itálií a přiměla Evropské společenství k zavedení prvních skutečných směrnic a nařízení týkajících se bezpečnosti na pracovišti.
Vzpomínka na Marcinelle po 70 letech znamená uctít oběť těch, kteří trpěli v podzemí, a znovu potvrdit základní princip: žádný hospodářský růst ani politický projekt nelze budovat na úkor lidské důstojnosti, bezpečnosti a základních práv.