Rumunští uprchlíci již nemohou uniknout vězení pod ochranou jiných států EU

V prvním zářijovém týdnu vydal Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) přelomové rozhodnutí, které má přímý dopad na Rumunsko a další členské státy EU. Evropský soud rozhodl, že evropský zatýkací rozkaz (EZR) nelze ignorovat ani změnit v pouhou formalitu a že státy, v nichž uprchlíci naleznou útočiště, již nemohou převzít výkon trestu bez výslovného souhlasu země, která trest odnětí svobody vydala. Jinými slovy, Španělsko, Itálie, Řecko nebo Francie již nebudou moci nabízet „útočiště a bezpečí“ rumunským odsouzeným pod záminkou jejich sociální reintegrace nebo rozdílných podmínek ve věznicích.

Toto rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie přichází v obtížné době pro Rumunsko, kde se v posledním desetiletí zvýšil počet odsouzených uprchlíků. Známé osobnosti z politiky, soudnictví a podnikatelské sféry se rozhodly opustit zemi krátce před nebo bezprostředně po svém pravomocném odsouzení a spoléhaly na neochotu některých evropských soudů poslat je zpět do Rumunska k výkonu trestu. Nejvíce medializované jsou případy Sorina Oprescu (bývalého starosty rumunského hlavního města, který uprchl do Řecka), Aliny Bicy (bývalé vrchní státní zástupkyně DIICOT, uprchlé v Kostarice a později v Itálii), Ionela Arseneho (bývalého předsedy rady župy Neamț, odsouzený za obchodování s vlivem, který uprchl do Itálie) a Dragoș Săvulescu (podnikatel, rovněž uprchlík v Itálii) se již několik měsíců objevují na předních stránkách rumunského tisku, což posiluje dojem, že Rumunsko nemůže přivést své zločince domů, aby si odpykali své tresty.

Kde spor začal: případ rumunského zločince dopadeného v Itálii?

Rozsudek Soudního dvora EU, který byl vynesen 4. září 2025, vychází z případu, o němž se v médiích příliš nemluvilo. Rumunský občan, který byl v listopadu 2020 odsouzen k více než čtyřem letům vězení za podvod, uprchl do Itálie. Na pachatele byl vydán evropský zatykač a koncem téhož roku byl dopaden a zatčen na italském území. Bohužel pro rumunskou justici jej italské soudy odmítly vydat s odůvodněním, že v Itálii pobývá legálně a že by pro něj bylo lepší, kdyby si trest odpykával tam, v domácím vězení. V praxi se italská justice rozhodla uznat rozsudek vynesený v Rumunsku, ale přizpůsobila jej svým vlastním standardům: zkrátila dobu vazby započtením dnů již strávených ve vazbě a nařídila, aby byl zbytek trestu vykonán za mnohem mírnějších podmínek (domácí vězení). Rumunské justiční orgány protestovaly, neboť se domnívaly, že evropský zatýkací rozkaz zůstává v platnosti a že pachatel by měl být k výkonu trestu dopraven zpět do země. Spor o právní výklad mezi Rumunskem a Itálií se dostal k Soudnímu dvoru EU na základě postoupení věci odvolacím soudem v Bukurešti.

Co uvedl Soudní dvůr Evropské unie v reakci na žádost Rumunska o postoupení věci? Odpověď, kterou poskytlo Lucembursko, je jednoznačná: členský stát může převzít výkon trestu, pouze pokud má výslovný souhlas státu, který vydal zatykač. Jakékoli jiné řešení by narušilo základní zásady evropské justiční spolupráce. SDEU mimo jiné zdůraznil, že evropský zatýkací rozkaz není pouhým byrokratickým nástrojem, ale soudním postupem, který má zajistit rychlé předání osob, které byly odsouzeny nebo jsou vyšetřovány. Tento postup je založen na vzájemné důvěře a uznávání mezi členskými státy a odmítnutí výkonu takového zatykače je výjimkou, která musí být přísně odůvodněna.

Konkrétně evropští soudci rozhodli, že: orgány státu, ve kterém se uprchlík nachází, musí odsouzenou osobu předat, s výjimkou situací jasně upravených evropským právem; pokud má být trest vykonán ve státě, kde se uprchlík nachází, je to možné pouze s výslovným souhlasem země, která rozsudek vydala; bez předání rozsudku a příslušného osvědčení je výkon trestu v jiném státě nezákonný; zásada sociální reintegrace, které se zahraniční soudy často dovolávají, nemůže mít přednost před povinností dodržovat evropský zatýkací rozkaz. Rozhodnutí ze 4. září má tedy zpětnou účinnost a přímo se dotýká případů, kdy země jako Řecko a Itálie dosud odmítaly posílat zpět známé uprchlíky.

„Zákon o uprchlících“ a úsilí Rumunska v boji proti tomuto fenoménu. Pro rumunský stát to není zanedbatelný problém. Podle zástupců rumunské policie se v současné době vyhýbá výkonu trestu odnětí svobody více než 4 000 osob. Mnozí z nich, od nejvyšších zkorumpovaných úředníků přes gangstery až po kontroverzní podnikatele, našli pohodlné útočiště v evropských zemích s mírnějšími právními předpisy.

Aby se tento jev omezil, vstoupil v březnu 2023 v platnost takzvaný „zákon o uprchlících“, který stanoví dodatečné tresty až do výše tří let pro zločince, kteří se po odsouzení odmítnou dostavit do vězení. Přestože byl zákon napaden u rumunského ústavního soudu s odůvodněním, že porušuje základní práva, ÚS ČR stížnost zamítl a prohlásil, že zákon je v souladu s rumunskou ústavou. Kromě toho parlament v květnu 2024 schválil další legislativní úpravu: uprchlíci předvedení zpět na náklady rumunského státu musí nést náklady na extradiční řízení. Náklady na extradiční řízení nejsou v žádném případě zanedbatelné. Podle ministerstva spravedlnosti může předvedení odsouzeného ze zahraničí stát od několika tisíc do 25 000 eur. Podle statistik Rumunsko jen v roce 2023 vynaložilo na repatriaci uprchlých osob téměř dva miliony eur.

Známé příklady rumunských uprchlíků a kontroverzní rozhodnutí evropských soudů. Existuje řada známých případů odsouzených uprchlíků, které vyvolaly frustraci veřejnosti. Bývalý starosta Bukurešti Sorin Oprescu uprchl do Řecka, kde ho řecké soudy v roce 2022 odmítly vydat z důvodu nevhodných podmínek zadržování v Rumunsku. Alina Bica, bývalá šéfka DIICOT, uprchla z vězení poté, co ji italské orgány odmítly poslat zpět do Rumunska s odkazem na rizika spojená se základními právy. Ionel Arsene, bývalý předseda rady župy Neamț, využil v roce 2025 ochrany italských soudů, které jeho vydání definitivně zamítly. Dragoș Săvulescu, podnikatel odsouzený v restituční kauze, si v Itálii odpykal „upravený“ trest a následně byl zadržen a propuštěn v Řecku. „Paul z Rumunska“ (Paul Philippe) těžil z příznivých rozhodnutí ve Francii a na Maltě, přičemž oba státy odmítly jeho vydání v případu „Băneasa Farm“. Taková rozhodnutí napjala diplomatické vztahy Rumunska s ostatními evropskými hlavními městy a vyvolala otázky ohledně účinnosti evropského mechanismu justiční spolupráce.

Dopad rozhodnutí Soudního dvora EU na Rumunsko

Rozhodnutí Evropského soudního dvora považují bukurešťské úřady za velké vítězství. Ministerstvo zahraničních věcí rozhodnutí Soudního dvora EU uvítalo a zdůraznilo, že potvrzuje postoj Rumunska v Lucemburku a otevírá cestu k jednotnému uplatňování zatykačů v celé Evropské unii.

Podle ministryně Oany Țoiu je to „dobrá zpráva pro Rumunsko, ale špatná zpráva pro vysoce postavené zločince, kteří si mysleli, že mohou najít pohodlné útočiště v jiných členských státech“. Ministryně zahraničních věcí rovněž uvedla, že toto rozhodnutí ukončuje praxi, kdy zahraniční soudy přeměňovaly tresty odnětí svobody vynesené rumunskými soudy na domácí vězení nebo zastřené podmíněné tresty. V dlouhodobém horizontu se Rumunsko bude moci na tuto judikaturu odvolávat ve všech probíhajících extradičních řízeních. Rozhodnutí by navíc mohlo vést ke změně postoje v zemích, jako je Itálie, Španělsko a Řecko, kde k odmítnutí vydání docházelo často.

Kromě rumunského případu je rozhodnutí Soudního dvora EU precedentem pro všechny členské státy EU a představuje model posílené justiční spolupráce na evropské úrovni. Znovu potvrzuje základní zásady společného prostoru práva: vzájemnou důvěru, dodržování zásad právního státu a povinnost vykonat evropský zatýkací rozkaz. V době, kdy některé státy zpochybňují fungování společných mechanismů, je toto rozhodnutí silným signálem: Evropská justice nesmí být roztříštěna podle kritérií politické účelnosti nebo sympatií k určitému obviněnému. Soudní dvůr EU navíc ukázal, že ačkoli má každý stát vlastní trestní politiku a normy pro resocializaci, nelze je využívat k obcházení společných pravidel. Pouze dodržení postupů a získání souhlasu vydávajícího státu umožňuje výkon trestu v jiném členském státě.

Jsme svědky konce „soudní turistiky“ pro uprchlíky?

Na základě režimu alternativ k zadržení a soudní praxe jsou Itálie, Francie a Řecko považovány za „nejpovolanější“ země EU. Slovo „permisivní“ lze považovat za relativní pojem, protože některé země často uplatňují alternativy pro krátké tresty, zatímco jiné se zdráhají, ale mohou odmítnout vydání z důvodu základních práv. Například v Itálii došlo v nedávné době k reformám a rozsáhlým plánům na využití alternativních opatření ke zmírnění přeplněnosti věznic. Dobře zdokumentovaná praxe nahrazování nebo přizpůsobování trestů alternativními opatřeními: domácí vězení, poloviční svoboda, podmíněné propuštění, možnost přeměny relativně krátkých trestů prostřednictvím souboru soudních mechanismů. Francouzský soudní systém má značný podíl osob pod dohledem/provizí. Proto Francie využívá různá alternativní opatření a rozvinula probační služby, které v určitých situacích vytvářejí možnosti „snazšího“ výkonu trestu. Podle statistických údajů má Řecko ve srovnání s ostatními zeměmi EU velmi nízký počet osob ve zkušební době. To svědčí o menším počtu alternativních opatření. Praktické potíže však vyplývají ze skutečnosti, že řecké soudy se při odmítnutí předání často odvolávají na základní práva a podmínky zadržení ve vydávajícím státě, což má za následek účinnou ochranu uprchlých osob. Jinými slovy, Řecko není ve svých právních předpisech „povolné“, pokud jde o alternativy výkonu trestu, ale může být „ochranné“ vůči osobám z jiných zemí.

Je známo, že soudy v některých státech zkoumají nejen existenci evropského zatýkacího rozkazu, ale také podmínky zadržení a rizika porušení základních práv v případě předání osoby orgánům, které zatýkací rozkaz vydaly. Pokud jsou zaznamenány problémy, jako je přeplněnost věznic nebo špatné podmínky, může stát, do kterého odsouzená osoba uprchla, předání odmítnout nebo odložit. V některých zemích, například v Itálii a do určité míry i ve Španělsku, mohou soudy uznat zahraniční rozsudek a rozhodnout, že trest zde bude vykonán v mírnější formě, například formou domácího vězení nebo veřejně prospěšných prací.

Proto, jak bylo uvedeno výše, představuje rozhodnutí Soudního dvora EU z počátku tohoto měsíce zlom v rumunském boji proti uprchlíkům. Doposud se vlivným politikům a kontroverzním podnikatelům dařilo unikat z rumunských věznic tak, že se ukrývali v mírnějších zemích, od nynějška to však bude mnohem obtížnější. Evropské soudy již nemohou tresty libovolně upravovat či dokonce měnit, ani jednostranně rozhodovat o tom, že trest má být vykonán „za mírnějších podmínek“ na jejich území. Konečné slovo při rozhodování o způsobu výkonu trestu bude mít Rumunsko jako vydávající stát. Uvidíme, jak rychle se toto rozhodnutí projeví v již tak kontroverzních případech a jak ochotné budou nová pravidla dodržovat státy EU, které v minulosti vydávání odmítaly. Jisté je, že pro ty, kteří snili o „pohodlném zatčení“ v zahraničí, je rozhodnutí v Lucembursku mimořádně špatnou zprávou.