Subscribe
V posledním desetiletí prošla evropská debata o migraci fázemi ostré ideologické konfrontace, která často oscilovala mezi rétorikou neustálé nouze a technokratickým ujišťováním. Na začátku roku 2026 však lze vnímat hlubokou změnu, která překračuje staré politické kategorie. Nejedná se o instinktivní reakci nebo ústup diktovaný strachem, ale spíše o požadavek realismu, který vychází ze samého srdce evropských společností. Řízení migračních toků a ochrana vnějších hranic již nejsou vnímány jako pouhé body byrokratické agendy, ale jako konstitutivní prvky demokratické legitimity států a samotné stability evropského projektu.
Změna fáze evropské debaty: signál evropského veřejného mínění
Jednoznačným signálem v tomto ohledu je kontinentální veřejné mínění. Podle rozsáhlého průzkumu provedeného na vzorku více než 11 700 občanů ve 23 členských státech souhlasí 71 % Evropanů s tím, že by Evropská unie měla poskytnout národním vládám výrazně větší kontrolu nad vlastními hranicemi, aby bylo možné účinněji řídit přistěhovalectví. Politický význam těchto údajů spočívá v jejich geografické a politické průřezovosti: souhlas s větší suverenitou nad hranicemi není výhradní doménou jednoho regionu, ale je vysoký v zemích na východě, severu, západě i jihu kontinentu. Tato shoda naznačuje, že požadavek kontroly není aktem vzdoru vůči integraci, ale spíše reakcí na vnímání centralizovaného řízení, které ztratilo kontakt s operativními potřebami v terénu.
Čísla: celkový pokles, soustředěný tlak
Údaje o migračních tocích v roce 2025 poskytují objektivní rámec pro toto vnímání a odhalují komplexní realitu částečného pokroku a přetrvávajícího tlaku. Přestože počet nelegálních vstupů do EU klesl v prvních jedenácti měsících roku přibližně o 25 % na 166 900, tlak nezmizel, ale naopak se více koncentroval. Nejvyužívanějším koridorem je i nadále trasa přes centrální Středomoří, která představuje 40 % všech vstupů, přičemž z Libye pochází více než 90 % výjezdů na této ose. Zatímco u některých tras, jako je západní Balkán, došlo k výraznému poklesu, u jiných, jako je trasa přes západní Středomoří, došlo k 15% nárůstu. Tyto údaje potvrzují, že migrace je dynamický jev, který vyžaduje rychlou a kalibrovanou reakci, což je funkce, k jejímuž plnění jsou vnitrostátní orgány zřejmě lépe vybaveny než nadnárodní koordinace, kterou často zpomalují vzájemná veta a procedurální složitosti.
Když kontrola funguje: role politických rozhodnutí
Ve veřejné diskusi se často opomíjí skutečnost, že celkové snížení počtu nelegálních přechodů není výsledkem spontánní dynamiky, ale výsledkem konkrétních politických rozhodnutí. Tam, kde EU a členské státy investovaly do přísnějších kontrol, spolupráce s tranzitními zeměmi a operativních dohod o omezení odjezdů, toky výrazně poklesly. To naznačuje, že řízení migrace není nekontrolovatelným jevem, ale proměnnou, která je citlivá na politickou vůli a schopnost zásahu. Naopak tam, kde reakce zůstávají roztříštěné nebo opožděné, se tlak spíše posouvá, než aby se zmenšoval, což prohlubuje napětí mezi členskými státy.
Schengen v napětí: krize vzájemné důvěry
Tato asymetrie mezi centralizovanými rozhodnutími a místními důsledky vystavuje schengenský systém nebývalému politickému tlaku. Přestože volný pohyb zůstává pro většinu Evropanů nepostradatelným pilířem, jeho přežití paradoxně závisí na schopnosti obnovit důvěru v bezpečnost vnějších hranic. Skutečnost, že dvanáct vlád oznámilo od počátku roku 2025 dočasné obnovení kontrol na vnitřních hranicích – osm z nich výslovně uvádí jako důvod migraci -, by neměla být vykládána jako snaha o likvidaci prostoru volného pohybu, ale jako sebeobranný mechanismus tváří v tvář sekundárním tokům, které stávající pravidla nejsou schopna zvládnout. Když se kontrola vnitřních hranic stane běžnou praxí, je to znamení, že smlouva o důvěře založená na sdílené odpovědnosti se dostala do krize.
Evropská reakce a její strukturální omezení
V této souvislosti představuje reakce evropských institucí, která vyvrcholila novým paktem o migraci a azylu a dohodami o „fondu solidarity“, nezbytný, ale stále neúplný pokus o řešení tohoto problému. Nedávné reformy týkající se postupů navracení a seznamů „bezpečných zemí původu“ ukazují správným směrem k větší pevnosti, ale neřeší zásadní otázku operační kompetence. Pro evropského konzervativce je tato otázka jasná: po účinné kompetenci musí následovat politická odpovědnost. Pokud jsou národní vlády odpovědné svým voličům za veřejnou bezpečnost, sociální soudržnost a udržitelnost místních služeb, musí si ponechat právo rozhodovat o tom, kdo vstoupí a pobývá na jejich území. Účinná evropská spolupráce by se neměla projevovat slepým delegováním pravomocí na centralizované orgány, ale subsidiární podporou členských států, které spravují první linii vnějších hranic.
Svrchovanost a smlouvy: možná změna rovnováhy
Je také třeba připomenout, aniž bychom se dopouštěli polemického přehánění, že současná struktura evropských smluv neukládá členským státům žádnou právní povinnost delegovat všechny své pravomoci v oblasti kontroly hranic a řízení migrace. Migrační politika je ze své podstaty oblastí sdílené pravomoci, v níž by úlohou Unie měla být podpora a koordinace činností členských států, nikoli jejich nahrazování. Tendence vykládat každý požadavek na větší vnitrostátní kontrolu jako porušení „evropského ducha“ proto nemá pevný právní základ, ale spíše odráží extenzivní politický výklad, který nakonec podněcuje nejednoznačnost a institucionální napětí. V tomto smyslu nepředstavuje požadavek na jasnější národní odpovědnost za operativní rozhodnutí rozchod s evropským řádem, ale spíše jeho možné vyvážení.
Kontrola a lidskost: falešná dichotomie
Nakonec je tu lidský rozměr, který vyžaduje obnovení pořádku. Navzdory poklesu počtu příchozích zůstávají náklady na lidské životy ve Středomoří dramatické, jen v roce 2025 bylo zaznamenáno více než 1 700 obětí. Je morální chybou stavět do protikladu kontrolu a soucit: nepořádek na hranicích pouze podporuje zločinný obchodní model obchodníků s lidmi a podporuje nebezpečné cesty založené na iluzi azylového systému, který se v příliš mnoha případech stal nevhodným kanálem pro ekonomickou migraci. Pevný, předvídatelný a právně podložený systém kontroly je jediným skutečným předpokladem humánní migrační politiky, která dokáže ochránit ty, kdo mají na azyl skutečný nárok, a odradit ty, kdo se snaží pravidla obcházet.
Podstata demokratické legitimity
Právě v této oblasti je dnes v sázce rozhodující část důvěryhodnosti evropských institucí. Pokud velká většina občanů vnímá rostoucí odstup mezi rozhodnutími přijatými na nadnárodní úrovni a konkrétními dopady na místní komunity, je to riziko nejen politické, ale i demokratické. Požadavek na větší kontrolu národních hranic nevyjadřuje nostalgii po minulosti, ale spíše potřebu obnovit jasnou vazbu mezi rozhodováním, odpovědností a konsensem. Ignorování tohoto signálu by ještě více prohloubilo rozpory mezi občany a institucemi, což by mělo důsledky, které zdaleka přesahují samotnou problematiku migrace.
Reformování bez rozbití
Evropa nakonec nestojí před binární volbou mezi izolací a otevřeností, ale před nutností přizpůsobit své řízení realitě. Reforma bez rozbití znamená přijmout fakt, že národní suverenita není překážkou spolupráce, ale základem, na němž musí spolupráce spočívat, aby byla důvěryhodná. Pouze obnovením schopnosti států jednat a chránit své občany bude možné zachovat Schengen a s ním i důvěru občanů v Evropu, která konečně čelí výzvám 21. století.