Subscribe
Rok 2026 byl zatím poznamenán dvěma významnými událostmi. Konkrétně se jedná o Grónsko a obchodní dohodu mezi EU a Mercosurem. Grónsku se budeme věnovat v příštím článku, tento tedy věnujme Mercosuru.
Obchodní dohoda mezi EU a Mercosurem je dlouho připravovaná lahůdka. Po 25 letech vyjednávání byla tato jednání ukončena v roce 2019 a politické dohody bylo dosaženo v prosinci 2024, přičemž konečná dohoda byla podepsána v Paraguayi 17. ledna letošního roku. Hned po jejím podpisu však Evropský parlament ovládly neshody a roztržky a minulý týden byla při kritickém hlasování postoupena Evropskému soudnímu dvoru (ESD), což fakticky zmrazilo její ratifikaci.
Epicentrum tohoto nového politického zemětřesení se ocitlo v Bruselu a v národních parlamentech, kde se objevily zlomové linie jak napříč stranami – na národní úrovni -, tak uvnitř skupin v Evropském parlamentu. Tak tomu bylo i v samotné skupině Evropských konzervativců a reformistů (ECR). Během hlasování o postoupení obchodní dohody Evropskému soudnímu dvoru se skupina přiblížila k rozkolu uprostřed. Zhruba 46 % hlasovalo pro, 49 % proti, což odhalilo hluboké vnitřní rozdělení mezi těmi, kteří instinktivně tíhnou k volnému obchodu, a těmi, kteří upřednostňují ochranu domácích zemědělských zájmů.
Toto rozdělení je pochopitelné a ukazuje na celkové smýšlení v celé EU, neboť ECR by mohla být termometrem politiky zdravého rozumu, která se nesoustředí na ideologicky podbarvené světonázory, ale na řešení skutečných problémů skutečných lidí. Mnozí členové ECR zastupují venkovské voliče a zemědělské komunity, které se cítí stále více vystaveny globalizaci, regulační asymetrii a rostoucím výrobním nákladům, které jim vnucuje sám Brusel. Jiní se však oprávněně zdráhají zablokovat jednu z nejvýznamnějších dohod o volném obchodu, jakou kdy Evropská unie vyjednala. Všichni chápou význam volných trhů a volného obchodu pro prosperitu národů, takže otázka, před kterou ECR stála, nebyla pouze taktická, ale strategická: mají se evropští konzervativci přidat k volnému obchodu, nebo k obrannému protekcionismu? Tato křižovatka, ačkoli je opět pochopitelná při hlasování „ano“ nebo „ne“, by se však měla do budoucna stát jinou. Takové, které by zkoumalo, jak může ekonomický realismus zakořeněný v konkurenci zároveň chránit suverenitu a dlouhodobou prosperitu.
Dohoda mezi EU a Mercosurem není technokratickým cvičením v oblasti snižování cel. Je to zkouška toho, zda je Evropa i nadále odhodlána dodržovat zásady, které jsou základem fungujícího tržního hospodářství. Smlouva ve svém jádru odráží logiku komparativních výhod a mezinárodní dělby práce – koncepty, které konzervativní ekonomičtí myslitelé dlouho chápali jako hnací sílu produktivity, efektivity a rostoucí životní úrovně. Odpor proti dohodě, ať už se tváří jako ekonomický nacionalismus, často skrývá spíše sektorové zájmy nebo ideologické reflexy než seriózní přístup k ekonomické realitě.
Nikde to není zřetelnější než v argumentu evropské zemědělské lobby, že dovozy z Mercosuru představují „nekalou konkurenci“. Toto tvrzení ignoruje základní fakt: rozdíly v efektivitě nejsou důkazem podvodu. Produktivita zemědělství v Argentině, Brazílii nebo Uruguayi vyplývá z úspor z rozsahu, technologických inovací a bioklimatických podmínek, které v Evropě jednoduše neexistují. Požadovat, aby zahraniční výrobci kopírovali nákladovou strukturu EU, se rovná úplnému popření důvodů pro obchod. Kdyby byla veškerá výroba stejná, obchod by byl zbytečný.
Navíc evropský protekcionismus přináší běžným občanům skutečné a měřitelné náklady – náklady, které se platí třikrát. Zaprvé prostřednictvím daní: společná zemědělská politika stále pohlcuje téměř třetinu rozpočtu EU a převádí stovky miliard eur do vysoce chráněného odvětví. Za druhé, prostřednictvím vyšších spotřebitelských cen, které neúměrně poškozují domácnosti s nižšími příjmy, jež vydávají větší část svých příjmů za potraviny. Zatřetí, tím, že evropské zemědělství se dostává do strukturální nekonkurenceschopnosti, zvyšuje náklady dodavatelského řetězce a vytváří trvalé negativní externality. V praxi fungují obchodní překážky jako regresivní přesun bohatství od spotřebitelů k dotovaným výrobcům.
Obavy o bezpečnost potravin a regulační normy jsou stejně přehnané. Dohoda mezi EU a Mercosurem neoslabuje evropské hygienické a rostlinolékařské předpisy, protože každý výrobek vstupující na jednotný trh musí plně vyhovovat normám EU a požadavkům Evropského úřadu pro bezpečnost potravin. Tvrzení, že dohoda „otráví“ evropské spotřebitele, nejsou seriózními argumenty; jedná se o vyprávění založená na strachu, jejichž cílem je mobilizovat opozici bez důkazů a za nimiž často stojí velké lobby a korporace, které pohrdají konkurenčním trhem, jenž je v jejich neprospěch.
Námitky týkající se životního prostředí si zaslouží pečlivější zvážení, ale i v tomto případě se argumenty proti dohodě při podrobném zkoumání hroutí. Odmítnutí smlouvy by paradoxně oslabilo – nikoliv posílilo – vliv Evropy na životní prostředí. Dohoda poskytuje EU jediný důvěryhodný institucionální mechanismus, který umožňuje propojit přístup na jednotný trh se závazky v oblasti životního prostředí a klimatu. Bez ní budou ekonomiky Mercosuru jednoduše přesměrovávat vývoz na asijské trhy, které kladou jen malé, nebo dokonce žádné požadavky na udržitelnost. Z hlediska institucionální ekonomie vytváří smlouva pobídky, které zvyšují náklady na praktiky, jako je odlesňování. Její blokování ve jménu ochrany životního prostředí hrozí urychlením právě té degradace, proti níž kritici tvrdí, že se staví.
Na jihoamerické straně odráží odpor proti dohodě známý, ale neúspěšný model: protekcionismus pod vlajkou „průmyslové suverenity“. Desetiletí politiky nahrazování dovozu přinesla inflaci, technologickou stagnaci a nízkou produktivitu. Dohoda mezi EU a Mercosurem by zrušila cla na kapitálové zboží, což by umožnilo přístup k evropským technologiím a integraci do globálních hodnotových řetězců. Skutečná industrializace nevzniká díky dotacím a zdem, ale díky konkurenci, investicím a otevřenosti. Odmítnutí této cesty odsuzuje pracovníky k nižší produktivitě a nižším reálným mzdám.
Existuje také širší strategický rozměr, který by konzervativci neměli ignorovat. Bráněním dohodě EU riskuje, že se vzdá své role globálního tvůrce standardů v době, kdy se ekonomická gravitace rozhodujícím způsobem přesouvá směrem k Indopacifiku. Země Mercosuru zase riskují, že zůstanou uvězněny v „pasti středních příjmů“, pokud ustoupí do defenzivního nacionalismu. Dohoda nabízí rámec pro institucionální modernizaci – zahrnující služby, veřejné zakázky a duševní vlastnictví -, který domácí politické systémy často nemají vůli samostatně realizovat.
Pro skutečné konzervativce by se tato debata neměla omezovat na binární volbu mezi zemědělci a volným obchodem. Konzervativní přístup by měl uznat, že mnohé tlaky, kterým evropské zemědělství čelí, jsou důsledkem nadměrné regulace ze strany EU, nikoliv mezinárodní konkurence. Ochrana neefektivních struktur prostřednictvím trvalé ochrany pouze odkládá přizpůsobení a zároveň prohlubuje závislost na dotacích. Reformní konzervativní program by se zaměřil na snížení regulační zátěže, zlepšení konkurenceschopnosti a podporu transformace, nikoli na zmrazení Evropy v hospodářské nehybnosti.
V době, kdy USA zpochybňují transatlantické spojenectví, musí Evropa usilovat o jeho obnovení – v rozsahu, v jakém tak může učinit jednostranně – a hledat nová spojenectví a partnerství, aby si zajistila geopolitickou a geoekonomickou nezávislost. V důsledku toho je nyní nejhorší možná doba pro projevování strategické nejednoznačnosti. Správně chápaný konzervatismus neznamená zachovat každou existující strukturu za každou cenu; ani obětovat národní zájmy na oltář ideologických postulátů, jako je volný obchod. Jde o udržení prosperity, národní síly a sociální soudržnosti v měnícím se světě. Neexistuje žádné etické ani ekonomické ospravedlnění pro obchodní bariéry, které ochuzují miliony lidí kvůli ochraně úzkých zájmů. Podpora dohody mezi EU a Mercosurem není projevem ideologického globalismu, ale ekonomického realismu, institucionálního vlivu a strategické prozíravosti.
Konzervativci proto musí odolat pokušení napodobovat reflexy populistických extrémů – ať už levice, nebo „alternativní“ pravice. Skutečná volba není mezi suverenitou a obchodem, ale mezi řízenou otevřeností a řízeným úpadkem. Otevřenost však musí být doprovázena silnější konkurencí: odstraněním překážek vstupu do evropského hospodářství, prosazováním antimonopolních pravidel a potíráním kartelů a kvazimonopolního chování, které narušují hospodářskou soutěž. Jinými slovy, Evropa by měla otevřít své trhy a zároveň vybavit své zemědělce a výrobce nástroji potřebnými k tomu, aby mohli konkurovat. Ceteris paribus, zvítězí.