Silnější evropská obrana – ale ukotvená v NATO a realitě

Debata Evropského parlamentu o posílení obranyschopnosti Evropy přichází v okamžiku, kdy bezpečnost již není abstraktní oblastí politiky, ale každodenním strategickým zájmem. V sázce není vytváření nových hesel nebo institucionálních nálepek, ale schopnost Evropy věrohodně reagovat na stále nestabilnější mezinárodní prostředí. Evropská debata o obraně se odehrává na pozadí rostoucího strategického tlaku, který sahá daleko za hranice bojiště. Evropská unie v posledních dnech zintenzivnila diskuse o zpřísnění hospodářských a logistických omezení vůči Rusku, včetně opatření zaměřených na námořní služby spojené s vývozem energie, a současně se potýká s rostoucí nejistotou v transatlantických vztazích a obnovenou nestabilitou v klíčových spojeneckých hlavních městech. Hustý sled diplomatických setkání a bezpečnostních summitů zároveň odhalil společné povědomí napříč Evropou: odstrašení dnes již není otázkou jedné oblasti, ale zkouškou vojenské připravenosti, ekonomické odolnosti a politické soudržnosti dohromady. Evropa nediskutuje o obraně abstraktně. Činí tak v době, kdy se základy bezpečnostní architektury po skončení studené války viditelně mění – politicky, vojensky i strategicky. Tento strategický posun se neomezuje pouze na rozmístění vojsk nebo vojenské doktríny. Stále více se týká ekonomického tlaku, kontroly logistiky a odolnosti kritických dodavatelských řetězců. Rozhodnutí přijímaná na úrovni EU o sankcích, námořních službách a energetických tocích jsou nyní součástí širší bezpečnostní rovnice, čímž se stírá hranice mezi hospodářskou politikou a obrannou strategií a posiluje se potřeba soudržnosti mezi nimi.

Otázka NATO již není teoretická

Pro evropské konzervativce zůstává výchozí bod nezměněn: silnější evropská obrana musí posílit NATO, nikoli mu konkurovat. Jakákoli evropská iniciativa, která by zdvojovala velitelské struktury, oslabovala interoperabilitu nebo vytvářela paralelní strategické řetězce, by byla kontraproduktivní.

Nedávné události tuto logiku jen potvrzují. V celé Evropě odráží toto obnovené zaměření na obranu spíše atmosféru strategického přehodnocení než jedinou spouštěcí událost. Vlády přehodnocují předpoklady, které byly po desetiletí považovány za samozřejmé, často spíše v reakci na kumulativní signály nejistoty než na jasné politické zlomy. V této fázi hrozí, že krátkodobé reakce zastíní dlouhodobou strategickou soudržnost.

Podle POLITICO, několik evropských zemí – včetně Švédska, Německa, Nizozemska a Norska – začalo otevřeně diskutovat o myšlence evropského jaderného odstrašení postaveného na francouzských a britských kapacitách jako formě „pojistky“ proti Rusku. Tyto rozhovory urychlily obnovené pochybnosti o spolehlivosti amerického bezpečnostního deštníku v důsledku konfrontačního postoje prezidenta Donalda Trumpa vůči spojencům a jeho kontroverzního postoje ke Grónsku.

Tato debata je objevná, ale také nebezpečná, pokud je špatně pochopena. Jaderné odstrašování nelze improvizovat, ani ho nelze oddělit od NATO bez vážných strategických nákladů. Francie a Spojené království disponují jaderným arzenálem, ale jejich doktríny, kapacity a politická omezení nejsou určeny k tomu, aby nahradily transatlantický rámec. Jak poznamenává několik odborníků citovaných serverem POLITICO, rozšíření takového odstrašování by bylo pomalé, nákladné a politicky rozdělující – a zároveň by hrozilo spíše eskalace než stabilita.

Jinými slovy, samotná diskuse je příznakem nejistoty, nikoli jejím řešením.

Důvěryhodnost obrany je založena na schopnostech, ne na sloganech.

Proto ECR trvá na zásadě, která je v Bruselu často opomíjena: důvěryhodnost v oblasti obrany nevychází z prohlášení, ale z konkrétních schopností.

Skutečné slabiny Evropy nejsou jaderné. Jsou to konvenční, logistické a průmyslové slabiny.

Vojenská mobilita na celém kontinentu zůstává roztříštěná. Kritická infrastruktura – od přístavů po energetické sítě – je stále chráněna nerovnoměrně. Obranné zakázky jsou pomalé, neefektivní a často narušené přílišnou centralizací.

Blížící se „velký týden krizové diplomacie“ v Bruselu a Mnichově, který opět popsal. POLITICO, dobře ilustruje tento problém. Vedoucí představitelé EU budou v rychlém sledu jednat o Ukrajině, konkurenceschopnosti, strategické autonomii a transatlantických vztazích. Bez věrohodných vojenských kapacit však hrozí, že tyto diskuse zůstanou odtržené od operační reality.

Evropa nemá o setkání nouzi. Chybí jí připravenost. Připravenost se však nevybuduje přes noc. Vyžaduje trvalou politickou vůli, předvídatelné investice a jasnou hierarchii priorit. Evropská obrana po léta trpěla roztříštěným plánováním a cyklickým věnováním pozornosti, kdy po chvílích naléhavosti následovaly dlouhé fáze setrvačnosti. Změna tohoto vzorce vyžaduje nejen vyšší výdaje, ale také kontinuitu a disciplínu v přidělování zdrojů a rozvoji schopností.

Průmyslová síla, ne byrokratická centralizace

Silnější evropská obrana vyžaduje konkurenceschopnou a inovativní průmyslovou základnu. To znamená podporovat velké obranné společnosti, ale také zajistit, aby malé a střední podniky a začínající podniky mohly hrát významnou roli – zejména v oblasti kybernetické bezpečnosti, vesmíru a technologií dvojího užití.

Toho však nelze dosáhnout přílišnou centralizací na úrovni EU. Inovace v oblasti obrany se daří tam, kde je rozhodování blízko operačním potřebám. Přílišná vzdálenost mezi těmi, kdo definují požadavky, a těmi, kdo zavádějí schopnosti, hrozí zpomalením inovací a oslabením odpovědnosti. Zachování národní odpovědnosti při současném zlepšení koordinace proto není rozpor, ale předpoklad účinné obranné integrace.

Nedávné debaty o sankcích proti Rusku nabízejí užitečnou paralelu. Jak uvádí Euronews, Evropská komise v koordinaci s G7 zvažuje zákaz námořních služeb spojených s ruskou ropou. Ačkoli cíl – zpřísnění tlaku na Moskvu – je jasný, tento proces opět poukazuje na limity systému, který vyžaduje jednomyslnost, složitou koordinaci a neustálé politické vyjednávání. Tato zkušenost poukazuje na opakující se strukturální problém Evropy: rozdíl mezi strategickým záměrem a operativním provedením. Pokud se rozhodování stane příliš procedurálním, hrozí, že i dobře odůvodněné cíle ztratí účinnost. V bezpečnostním prostředí, které je definováno rychlostí a přizpůsobivostí, se může opožděné provádění samo o sobě stát strategickou slabinou.

Obranná politika by touto rigiditou trpěla ještě více. Operační efektivita závisí na rychlosti, flexibilitě a národní odpovědnosti – ne na pomalých, těžkopádných strukturách.

Britský faktor a transatlantická rovnováha

Nestabilita ve Spojeném království přidává další vrstvu nejistoty. Politická krize v Londýně, kterou vyvolala aféra Mandelson a z ní vyplývající tlak na premiéra Keira Starmera, hrozí oslabením jednoho z klíčových evropských pilířů NATO v citlivém okamžiku.

Rozptýlená nebo do sebe zahleděná Británie by nejen ovlivnila vnitřní rovnováhu NATO, ale také by zkomplikovala strategické kalkulace Evropy – zejména proto, že Londýn zůstává jednou ze dvou jaderných mocností kontinentu a ústředním vojenským aktérem.

Právě proto je posílení soudržnosti NATO důležitější než kdy jindy. Roztříštěnost v rámci Evropy v kombinaci s transatlantickým napětím by prospěla pouze protivníkům. Strategičtí konkurenti opakovaně prokázali, že jsou schopni využívat politické váhavosti, institucionální roztříštěnosti a opožděných reakcí. Odstrašení v tomto kontextu není pouze funkcí vojenských prostředků, ale důvěryhodnosti v čase. Důslednost v politických signálech a následná realizace zůstávají základními prvky každé účinné obranné pozice.

Realistický evropský obranný program

Postoj ECR je často karikován jako opatrný nebo konzervativní. Ve skutečnosti je pragmatický.

Evropa musí na obranu vynakládat více prostředků – a to lepších. Musí posílit svou průmyslovou základnu, zlepšit vojenskou mobilitu a chránit kritickou infrastrukturu. A musí převzít větší odpovědnost za svou vlastní bezpečnost.

Musí tak však činit bez iluzí.

Mimo NATO neexistuje žádná důvěryhodná evropská obrana. Neexistuje žádná zkratka prostřednictvím institucionální duplicity. A bez ukotvení strategie v politické realitě není bezpečnosti.

Debata v Evropském parlamentu by měla vycházet z této jednoduché pravdy: síla Evropy nespočívá v tom, že předstírá, že nahradí Severoatlantickou alianci, ale v tom, že ji posílí – prostřednictvím realismu, schopností a odpovědnosti.