Subscribe
Po celá léta se v Evropě o migraci diskutovalo, jako by jedinou možnou odpovědí bylo přerozdělování: přesun nelegálních migrantů z jednoho členského státu do druhého, řešení krizových situací až poté, co již vyvrcholily, a žádání pohraničních zemí, aby absorbovaly tlak, zatímco zbytek kontinentu debatoval o principech. 17. června ve Štrasburku utrpěla tato éra rozhodující politickou porážku. Evropský parlament schválil nové nařízení EU o navracení, což je opatření, které představuje jeden z nejvýraznějších posunů v evropské migrační politice v posledních letech.
Hlasování v plénu mělo velký politický význam: 418 hlasů pro, 218 proti a 30 se zdrželo hlasování. Nešlo o marginální úpravu ani o technický dokument skrytý v bruselském aparátu. Jednalo se o hlasování, které otevřeně předefinovalo rovnováhu mezi právem na azyl, povinností dodržovat mezinárodní právo a nutností zajistit, aby vyhošťovací příkazy byly skutečně vymahatelné. Poprvé po dlouhé době Evropa přiznala prostý fakt: migrační systém, který nedokáže vrátit ty, kteří nemají právo na pobyt, není seriózním systémem.
Cílem nového nařízení je zjednodušit a urychlit postupy při navracení státních příslušníků třetích zemí, kteří se v Evropské unii zdržují nelegálně. Jeho nejdůležitější ustanovení směřují jasným směrem. Osoby, jimž bude vydáno rozhodnutí o navracení, budou muset spolupracovat s vnitrostátními orgány a opustit území dotčeného členského státu, a to buď okamžitě, nebo ve stanovené lhůtě. Zadržení bude možné na základě individuálního posouzení v případě rizika útěku, nespolupráce nebo ohrožení bezpečnosti. Maximální doba zadržení bude 24 měsíců, s možností dalšího prodloužení za určitých okolností.
Text rovněž zavádí evropský příkaz k návratu, jehož cílem je usnadnit spolupráci mezi členskými státy a zvýšit účinnost vnitrostátních rozhodnutí v rámci celého schengenského prostoru. Jedná se o zásadní bod. Dosud patřila mezi strukturální slabiny migrační politiky EU roztříštěnost: rozhodnutí přijaté v jedné zemi mohlo ztratit značnou část své praktické účinnosti, jakmile se dotčená osoba přestěhovala jinam. Nový rámec se snaží tuto mezeru odstranit tím, že členským státům poskytuje účinnější nástroje k uznávání rozhodnutí o návratu a k jejich prosazování.
Politicky nejdůležitějším prvkem je však otevření se zřízením návratových center ve třetích zemích. Podle tohoto nařízení budou členské státy moci uzavírat dohody se zeměmi mimo EU, které jsou ochotny přijmout osoby, na něž se vztahují rozhodnutí o návratu, s výjimkou nezletilých bez doprovodu. Tato ujednání musí respektovat lidská práva, mezinárodní právo a zásadu nenavracení. I tak je politické poselství nezaměnitelné: Evropa se již neomezuje pouze na řízení nelegální migrace uvnitř svých hranic. Začíná budovat vnější rozměr navracení.
Právě na tomto bodě trvá italská vláda v čele s Giorgií Meloniovou již od začátku volebního období. Řím zastává názor, že migraci lze řídit pouze prostřednictvím tří pilířů: ochrany vnějších hranic, spolupráce se zeměmi původu a tranzitu a důvěryhodného navracení těch, kteří nemají právní nárok na pobyt. Součástí této strategie byla i dohoda s Albánií, která byla ostře kritizována levicí v Itálii i v zahraničí. Včerejší hlasování ve Štrasburku ukazuje, že to, co bylo původně odmítáno jako italská výjimka, se nyní stává evropským nástrojem.
Giorgia Meloni tento výsledek okamžitě označila za politické vítězství Itálie. Premiérka označila schválení nařízení za významný úspěch v Evropě a zdůraznila, že možnost zřizování návratových center ve třetích zemích navazuje na cestu, kterou italská vláda otevřela albánským protokolem. Její poselství bylo jasné: Itálie slíbila změnit přístup Evropy k migraci a nyní je tato změna zohledněna v právních předpisech.
Stejně tak tuto hlasování komentovala i strana Fratelli d’Italia. Galeazzo Bignami, předseda poslaneckého klubu FdI v Poslanecké sněmovně, uvedl, že Evropská unie se konečně ubírá směrem k principům, které italská vláda postavila do centra debaty: účinnější nástroje pro navracení, rychlejší postupy, spolupráce se třetími zeměmi a opatření proti zneužívání. Lucio Malan, předseda senátního klubu FdI, rovněž označil výsledek za potvrzení toho, že cesta, kterou si v otázce navracení zvolila Meloniho vláda, je správná.
Ve Štrasburku přednesl Carlo Fidanza, předseda delegace strany Fratelli d’Italia v Evropském parlamentu, nejvýraznější politický výklad výsledků voleb. Zdůraznil, že tento výsledek je důsledkem práce strany FdI v Evropském parlamentu a činnosti italské vlády v Radě. Podle Fidanzy Itálie dokázala, že je schopna určovat agendu v Evropě. Jeho věta „Meloniho model může v Evropě zvítězit“ vystihuje širší význam tohoto hlasování: nejde pouze o legislativní úspěch, ale o kulturní a politický posun.
Nicola Procaccini, spolupředseda frakce Evropských konzervativců a reformistů a europoslanec za stranu Fratelli d’Italia, již během rozpravy ve Štrasburku naznačil význam této reformy. Nařízení o navracení označil za jednu z nejdůležitějších etap širší reformy evropského přístupu k migraci. Pro Procacciniho je tato změna pozoruhodná: ještě před několika lety se zdálo téměř nemožné odklonit EU od přístupu zaměřeného především na relokaci a řešení mimořádných situací. Nyní Unie diskutuje o účinnějších nástrojích, návratových centrech a praktickém prosazování předpisů.
Rozdělení názorů v Evropském parlamentu potvrzuje povahu této změny. Nařízení podpořily středopravicové a pravicové frakce, včetně Evropské lidové strany a Evropských konzervativců a reformistů. Na druhé straně se většina levice proti tomuto opatření postavila a prezentovala jej jako ohrožení práv a krok směrem k nadměrné externalizaci. Tato kritika však opomíjí podstatný bod. Migrační politika založená na pravidlech se nemůže omezovat pouze na právo na vstup; musí zahrnovat také povinnost opustit území, pokud byl právní nárok zamítnut.
Evropa příliš dlouho žila v rozporu. Prohlašovala, že ne každý má právo zde zůstat, ale chyběla jí vůle i nástroje k prosazení tohoto principu. Výsledek byl předvídatelný: nízká míra navracení, tlak na pohraniční země, rozmach nelegálních sítí, ztráta důvěry občanů a politický prostor pro radikalizaci. Humanitární systém bez prosazování se stává neudržitelným. Právní systém bez důsledků se stává pouhou symbolikou. Hranice bez kontroly přestává být hranicí.
Nové nařízení neřeší všechny problémy. Zpětné odesílání bude i nadále záviset na spolupráci se zeměmi původu a tranzitu. Bude nutné vyjednat, sledovat a provádět dohody se třetími zeměmi. Vnitrostátní správní orgány budou muset tyto nástroje efektivně využívat. Soudy budou i nadále plnit svou úlohu a základní práva zůstanou závazným rámcem. Politický směr se však změnil. Evropská unie konečně uznává, že zákonnost musí být obnovena nejen v okamžiku vstupu, ale také v okamžiku vyhoštění.
Právě proto má toto hlasování význam, který přesahuje pouhé technické detaily. Ukazuje, že se těžiště v Evropě posunulo. Jazyk kontroly, odpovědnosti a realismu již není omezen pouze na národní hlavní města, jimž se vytýká přílišná přísnost. Stává se součástí evropského legislativního rámce. To, co italská levice a velká část evropské progresivní elity kdysi odsuzovaly jako nemožné, nelidské či neevropské, nyní přijímá samotná Unie.
Pro Itálii jde také o otázku národní důvěryhodnosti. Vláda Meloniové proměnila migraci z vnitrostátní krize v evropskou politickou otázku. Trvá na tom, že Středomoří nelze nechat bez povšimnutí, že je třeba rozbít obchodní model převaděčů a že ti, kteří nesplňují podmínky pro udělení ochrany, nemohou prostě zmizet ve stínu kontinentu. Včerejší hlasování nejen potvrzuje italský postoj, ale také jej posiluje.
Skutečnou zkouškou bude samotné provádění. Rada musí text formálně přijmout a nařízení bude poté zveřejněno v Úředním věstníku. Očekává se, že některá ustanovení, včetně těch, která se týkají návratových center a vnějšího rozměru navracení, budou platit okamžitě, zatímco u jiných bude zapotřebí přechodné období. Legislativní směr je však nyní stanoven.
Evropa se již léta snaží vyřešit nemožný úkol: otevřená rétorika, slabé kontroly, nerovnoměrná solidarita a omezené přínosy. Výsledkem byla nespokojenost na všech stranách. Nové nařízení je pokusem o obnovení pořádku, důvěryhodnosti a odrazujícího účinku. Stanoví, že právo na azyl musí být chráněno, ale zneužívání nesmí být odměňováno. Stanoví, že hranice musí být spravovány, nikoli pouze popsány. A především stanoví, že evropské právo musí být vymahatelné.
Ve Štrasburku Meloniová nejenže vyhrála debatu. Její přístup se stal součástí struktury evropské migrační politiky. Pro kontinent, který až příliš často zaměňoval soucit s bezmocností, to představuje zlomový okamžik.