Subscribe
Britský premiér Keir Starmer podal demisi. Je to již šestý premiér Anglie za posledních 10 let, který byl donucen předčasně odstoupit.
Ve Velké Británii, kde se klade velký důraz na tradice, se již téměř stalo tradicí, že premiéry vyhazují jejich vlastní strany. Dosud to byli hlavně lídři konzervativců, kteří byli donuceni opustit svůj post, nyní však i lídr labouristů.
Keir Starmer je údajně nejméně oblíbeným premiérem, jakého Británie za velmi dlouhou dobu měla. Předložil několik nepopulárních návrhů, které byl následně nucen stáhnout. Má potíže s udržením jasné politické linie. Starmer čelí také tlaku kvůli klesající popularitě Labouristické strany v průzkumech veřejného mínění, zatímco Zelení přitahují voliče zleva a Reform UK zprava. Nikdo nevěří, že Labouristická strana zopakuje úspěch z roku 2024, kdy dokázala využít nespokojenosti s mnoha chaotickými lety vlády konzervativců. Starmer dostal šanci vládnout Británii namísto konzervativců. Po dvou letech je však ze své vlastní strany vytlačován.
Brexit rovněž oslabil britskou ekonomiku. A jelikož pandemie, války v Evropě a na Blízkém východě i mezinárodní ekonomická nestabilita způsobená celní politikou Donalda Trumpa přispěly k útlumu ekonomické aktivity a růstu, britská ekonomika, stejně jako ekonomiky mnoha dalších zemí, zaznamenala zpomalení.
Zvyšování daní při současném omezování sociálních dávek, jak to prosazuje Keir Starmer, je politicky složitá rovnice. Podnikatelé, zemědělci a běžní zaměstnanci zvýšení daní nevítá. Zároveň však mohou svou nespokojenost vyjádřit i všichni levicoví voliči, kteří očekávají výrazné investice do systému sociálního zabezpečení. Nikdo nebyl spokojen.
Kromě toho dlouhodobá nelegální imigrace vyvolala u značné části britské dělnické třídy pocit hořkosti. Rozdílné názory na migraci a na to, co mnozí vnímají jako islamizaci částí britské společnosti, jsou a byly pro zemi zdrojem napětí. Nepokoje, které vypukly poté, co se Britové stali oběťmi násilí ze strany migrantů, odhalily hlubokou frustraci z migrační politiky, která panuje v širokých vrstvách obyvatelstva. Rozpálila se debata nejen o mediálně známých případech násilí, ale také o systematickém znásilňování mladých britských dívek muži převážně pákistánského původu.
Nyní se očekává, že vedení převezme politik z Labouristické strany Andy Burnham. Říká se, že jeho myšlení je levicovější než u Keira Starmera, a možná je to právě včas, vzhledem k tomu, že západním světem právě prochází vlna radikalizace ze strany levice.
Z konzervativního hlediska je však těžké si představit, čeho by mohl dosáhnout nový a možná více levicově orientovaný předseda Labouristické strany.
Je zřejmé, že Británie potřebuje především trpělivost, mír a klid. Země se musí opřít o své velké tradice v oblasti podnikání, financí a tvrdé práce. Tržní ekonomika a kapitalismus v průběhu dějin vyřešily mnohem více problémů než socialismus a plánované hospodářství. Britové však zároveň musí zajistit, aby co nejvíce lidí z jejich vlastního obyvatelstva pocítilo, že se jim daří ekonomicky lépe. Z nějakého důvodu má moderní tržní ekonomika tendenci prohlubovat rozdíly v příjmech a bohatství. To představuje výzvu pro politické síly, které stále věří v tržní ekonomiku a kapitalismus. Alternativou k příjmovým rozdílům nemůže být socialismus. Protože pak bychom se všichni jen stali chudšími.
Britští politici však musí také převzít kontrolu nad imigrací. V průzkumu veřejného mínění zveřejněném 16. června se strana Reform UK, která zaujímá kritický postoj k imigraci, jasně stala největší stranou s podporou 24 procent voličů. Labouristé i konzervativci dosáhli 19 procent. A právě neúspěšná migrační politika vysvětluje tuto podporu pro Reform UK. Nic jiného.
Co tedy může nový předseda Labouristické strany dokázat, co se Keirovi Starmerovi nepodařilo? Máloco, pokud se vážně neodkloní od očekávání svých vlastních voličů, nezačne prosazovat tržní ekonomické reformy a vážně se nezabývá problémem nelegální imigrace.