Subscribe
Když jsem to poprvé četl Friedrich A. von Hayek: Cesta do otroctví, byl jsem tím fascinován. Autor vyjádřil mé názory mnohem lépe, než bych to dokázal já sám: že národní socialismus a komunismus jsou dvě větve téhož stromu; že centrální plánování postupně odstraní individuální svobodu; že západní křesťanská civilizace je ohrožena totalitarismem; a že většina lidí se může plně rozvinout pouze ve svobodné společnosti (s výjimkou, samozřejmě, dvorního šaška a několika servilních umělců). Po dokončení studia historie a filozofie na Islandské univerzitě jsem v roce 1981 odešel na Oxfordskou univerzitu, abych pod vedením John N. Gray, který v té době psal o Hayekově díle.
„Nestaňte se hayekovci“
Na jaře roku 1983 Gray zorganizoval Hayekovu návštěvu v Oxfordu. Pro svého hosta uspořádal recepci v Jesus College, kde působil jako člen akademické rady (viz fotografie výše), a poté jsme já, on a další dva studenti se zájmem o klasický liberalismus, Chandran Kukathas a Andrew Melnyk, vzali Hayeka do čínské restaurace. Hayek měl dobrou náladu a dlouze hovořil o filozofických a metodologických problémech. My tři jsme Hayekovi řekli, že chceme v Oxfordu založit studentský klub, a zeptali jsme se ho, zda by nám dovolil nazvat jej Hayek Society. „Samozřejmě mě těší, že se mladí lidé zajímají o moje dílo, a s radostí vám dám svolení použít mé jméno, jen pod jednou podmínkou,“ odpověděl Hayek s šibalským leskem v očích. „A to, že mi slíbíte, že se nestanete hayekovci. Všímám si totiž, že marxisté jsou mnohem horší než Marx a keynesiánci mnohem horší než Keynes.“
Francouzský liberalismus v 19. století
Tento slib se mi nepodařilo zcela dodržet, neboť Hayeka stále považuji za jednoho z nejhlubších myslitelů dvacátého století. V alespoň třech otázkách s ním však nesouhlasím, takže jsem své slovo úplně neporušil. První z nich se týká francouzského liberalismu, který Hayek neuznával. Jistě, John Locke, David Hume, Adam Smith, a Edmund Burke výstižně vyjádřil britskou tradici omezené vlády, soukromého vlastnictví a volného obchodu. Já však považuji francouzský liberalismus 19. století, zejména myšlení Benjamin Constant a Alexis de Tocqueville, což bylo mnohem působivější než jeho britský protějšek. Důvodem bylo nepochybně to, že Constant a Tocqueville stáli tváří v tvář neúspěchu Francouzské revoluce. Jejich závěr zněl, že Francii chyběly dobře rozvinuté zprostředkující instituce a sdružení, jakými se těšila Velká Británie (Burkeovy „malé oddíly“), a proto mohli v roce 1789 intelektuálové bez jakýchkoli zkušeností se samosprávou uchopit moc a podniknout marný pokus o přestavbu společnosti.
Velká hospodářská krize
Druhá otázka se týká Velké hospodářské krize ve 30. letech. Hayekovo vysvětlení mi připadá nepravděpodobné: že šlo o nezbytnou korekci předchozího boomu uměle vytvořeného uvolněnou měnovou politikou. Z toho vyplývalo, že vláda by měla zasahovat jen minimálně, prostě nechat korekci proběhnout, nebo, jak říkali nelítostní kritici, čím větší bankroty, tím lépe. Za věrohodnější považuji vysvětlení Gustava Cassela a Miltona Friedmana: chybná politika centrálních bank vedla k prudkému snížení peněžní zásoby, což následně způsobilo deflaci a recesi, které se dále zhoršily protekcionismem.
Nacionalismus
Třetím tématem je nacionalismus, který Hayek odmítal, možná proto, že v roce 1918 byl svědkem rozpadu mnohonárodnostní habsburské říše, kterou nahradilo několik válkychtivých, neliberálních malých států. Nacionalismus však nemusí být nutně agresivní. Může jít o uznání národní identity, pocitu sounáležitosti, který je výsledkem spontánního vývoje v průběhu staletí, a o vůli založit stát, který bude vyjadřovat a chránit sdílené hodnoty. Norové se v roce 1905 odtrhli od Švédska, protože byli Norové, nikoli Švédové. Finové se v roce 1917 osamostatnili od Ruska, protože byli Finové, nikoli Rusové. Podobné úvahy platí i pro mnoho dalších evropských národů, jako jsou Poláci, Estonci, Slováci a Slovinci. Tyto národy nehnala k tomu nepřátelství vůči ostatním: prostě jen chtěly prosadit svou identitu.