Subscribe
Když se papež Lev XIV. na počátku svého pontifikátu rozhodl zachovat své oficiální účty na sociálních sítích, a zdědil tak digitální hlas Benedikta XVI. a Františka, mnozí pozorovatelé v tom viděli administrativní kontinuitu. Ve skutečnosti šlo o širší projekt, jehož cílem bylo potvrdit univerzální rozměr křesťanského poselství v digitálním světě, kde se dnes formuje svědomí. Jedná se o významný symbolický přechod: most mezi třemi pontifikáty, třemi světonázory a třemi epochami technologické revoluce. Benedikt XVI. v roce 2012 založil první profil na Twitteru, čímž zahájil přítomnost papežství v digitálním vesmíru. František rozšířil jeho pastorační a komunikační dosah a využil sociální média jako globální kazatelnu, z níž hovoří o míru, migraci a nerovnosti. Lev XIV. tento nástroj zdědil, ale přizpůsobil jej radikálnější výzvě: výzvě přežití člověka ve světě, kde se objevuje umělá inteligence.
PROJEKT KONTINUITY
Rozhodnutí nového papeže pokračovat v používání sociálních médií by nemělo být vykládáno jako rutinní gesto. Je to postoj, který potvrzuje kontinuitu poselství evangelia i v současných jazycích. Účty, přeložené do devíti jazyků a sledované více než padesáti dvěma miliony lidí, jsou dnes jedním z největších institucionálních komunikačních kanálů na světě. Jejich stálost svědčí o touze církve obývat digitální veřejný prostor nikoli jako divák, ale jako aktivní účastník. Jazyk Lva XIV. je střízlivý, téměř asketický, ale zároveň si hluboce uvědomuje sílu symbolů. Rozhodnutí zachovat nedotčený účet – namísto vytvoření nového – potvrzuje, že postava papeže navzdory měnící se tváři zůstává znamením kontinuity. Internet, místo par excellence nestálosti a zapomnění, se tak mění v prostor sdílené paměti.
DIGITÁLNÍ DĚDICTVÍ A DUCHOVNÍ KOŘENY
Papežská přítomnost na sociálních sítích, kterou zahájil Benedikt XVI. v roce 2012, se z komunikačního experimentu stala globální pastorační infrastrukturou. S Františkem se Twitter a Instagram staly nástroji evangelizace a morální diplomacie. Během pandemie roku 2020 dosáhl obsah argentinského papeže miliard zobrazení a stal se pro mnohé duchovním odkazem uprostřed informačního chaosu a sociální izolace. Lev XIV. zdědil impozantní dědictví a proměnil ho v terén rozlišování. Jestliže jeho předchůdci využívali sociální média jako kanál, kterým promlouvali ke světu, zdá se, že on je chce využít k tomu, aby světu naslouchal: jako laboratoř pozorování, místo, kde může církev porozumět současnému člověku. Digitální odkaz se však neomezuje pouze na komunikaci. Výzvou už není jen šíření zpráv, ale obrana pravdy v době, kdy lze s informacemi manipulovat a realitu simulovat. Právě v tomto kontextu nabývá projev Lva XIV. o umělé inteligenci výrazného politického významu.
AI A NOVÁ „SOCIÁLNÍ OTÁZKA“
Nový papež se opakovaně odvolává na Lva XIII., autora Rerum Novarum (1891), základního textu sociální nauky církve. Stejně jako se jeho předchůdce v devatenáctém století zabýval ranami průmyslové revoluce, tak se nyní Lev XIV. ocitá tváří v tvář rozporům digitální revoluce. Jeho přístup k umělé inteligenci není apokalyptický, ale jasnozřivě kritický. Uznává přínosy technologického pokroku v oblasti medicíny, vzdělávání a ekonomiky, ale důrazně odsuzuje nekontrolovanou rychlost, s níž inovace postupují, často bez odpovídající etické reflexe. V nedávném rozhovoru Lev XIV. připustil, že bude velmi obtížné objevit přítomnost Boha v umělé inteligenci. Nejde o odmítnutí pokroku, ale o varování: technologie, pokud postrádá morální orientaci, může zastřít rozměr posvátna a rozpustit lidské svědomí a spiritualitu. To je také kontext papežova odmítnutí vytvoření digitálního avatara sebe sama, který znovu opakuje, že papež nemůže být reprezentován umělým obrazem. V době, kdy se hranice mezi osobou a reprezentací spíše stírají, má tento postoj mimořádnou symbolickou hodnotu: přítomnost nelze replikovat, slovo nelze nahradit algoritmem.
OD FRANTIŠKA K LEOVI
Pro plné pochopení postoje nového papeže k umělé inteligenci je užitečné porovnat jej s postojem jeho předchůdce, papeže Františka. Ten zahájil rozsáhlou reflexi, v níž trval na naléhavosti globální etiky umělé inteligence. V různých dokumentech a projevech definoval umělou inteligenci jako neutrální technologii, která je schopna emancipace i útlaku. Problém podle Františka nespočívá v samotném stroji, ale v moci, kterou do něj lidé promítají. Argentinský papež se obával, že automatizace může prohloubit sociální nerovnosti a upevnit nadvládu technologických elit nad národy. Proto navrhl závaznou mezinárodní smlouvu, která by regulovala vývoj umělé inteligence podle zásad spravedlnosti, rovnosti a ochrany lidské důstojnosti. Jeho encyklika Dilexit nos shrnula tuto vizi do formule poetické i politické: ve věku umělé inteligence je k záchraně lidstva zapotřebí poezie a lásky. Lev XIV. na tento odkaz navazuje, ale interpretuje jej více filozoficky a teologicky. Zatímco František zdůrazňoval etiku používání, pro nového papeže není umělá inteligence jen morální otázkou, ale ontologickou výzvou: co znamená být člověkem ve světě, kde stroje mohou napodobovat jazyk, emoce, dokonce i kreativitu? Odpověď Lva XIV. je jasná: stroj může napodobovat, ale ne chápat; může počítat, ale ne rozlišovat; může reprodukovat jazyk lásky, ale ne milovat. Právě zde určuje hranici mezi tím, co je lidské, a tím, co není. Ve společnosti, která má tendenci rozdíly rozpouštět, musí být církev – jak uvádí – pánem rozdílů. Zatímco František viděl umělou inteligenci jako pole možné spolupráce mezi vírou a vědou, Lev XIV. ji uznává jako bojiště na obranu lidské osoby. Umělá inteligence, říká papež, nemůže být ponechána sama sobě; musí být řízena tak, aby přispívala ke spravedlivému uspořádání společenských vztahů, nikoli k jejich rozkladu.
RIZIKO DEHUMANIZACE
V jednom ze svých prvních veřejných projevů Lev XIV. odsoudil dehumanizaci digitálního světa. Fake news, deepfakes a manipulace s obrazy a názory pro něj nejsou vedlejšími účinky pokroku, ale symptomy hlubší nemoci: ztráty smyslu pro pravdu. Když se realita stává obchodovatelnou a lež se maskuje jako autenticita, hrozí, že se víra sama stane simulakrem. Ve světě, kde lze manipulovat s každým obrazem, se důvěra stává dobrou věcí. A bránit důvěru znamená pro Lva XIV. bránit lidskost. V tomto smyslu se jeho pontifikát otevírá gestem kulturního odporu: odmítnutí digitálního kopírování papeže se rovná potvrzení, že pravda není kopírovatelný soubor. Technologie může pomoci, ale nemůže ji nahradit.
KE KŘESŤANSKÉMU DIGITÁLNÍMU HUMANISMU
Ze srovnání Františka a Lva XIV. vyplývá postupné dozrávání katolického myšlení tváří v tvář technologické revoluci. Zatímco první z nich položil základy etiky odpovědnosti, druhý navrhuje limity založené na ústředním postavení osoby a vědomí, že ne vše, co je možné, je také přípustné. Nový papež se nebojí nazvat technologii pravým jménem ani odsoudit ekonomické zájmy, které ji pohánějí. V době, kdy umělá inteligence rozhoduje o tom, kdo bude zaměstnán, kdo dostane půjčku, kdo se zviditelní na sociálních sítích, nabývá papežova úvaha globálního politického významu. Neomezuje se na výzvu k etice algoritmů (Františkem obhajovaná algoretika), ale navrhuje duchovní reformu digitálního lidství. Digitální humanismus Lva XIV. představuje přesvědčení, že i ve věku umělé inteligence zůstává lidstvo povoláno chránit to, co žádný stroj nikdy nedokáže reprodukovat: svobodu, odpovědnost, schopnost milovat a odpouštět. Pontifikát Lva XIV. se tak otevírá pod praporem kontinuity a bdělosti. Kontinuita s jeho předchůdci, kteří přivedli církev do srdce digitálního světa; bdělost tváří v tvář budoucnosti, v níž hrozí, že technologie nahradí lidskost. Jeho hlas, pevný, ale bez paniky, vyzývá k novému spojenectví mezi vírou a rozumem, mezi inovacemi a svědomím. Jestliže Benedikt XVI. představil církvi internet a František z něj učinil pastorační platformu, Lev XIV. jej proměňuje v pole morálního rozlišování. A tím světu připomíná, že skutečná inteligence není umělá, ale lidská a duchovní: je to ta, která dokáže volit, milovat, soudit a odpouštět.