Pokuta 120 milionů eur uložená společnosti X je znamením, že Evropa ztrácí digitální neutralitu

Pokuta ve výši 120 milionů eur uložená společnosti X není jen technickým sporem: odhaluje, s jakou libovůlí Brusel uplatňuje zákon o digitálních službách a mění nástroj vytvořený k zajištění transparentnosti v politickou moc schopnou ovlivnit evropský digitální pluralismus.

Evropě, která tvrdí, že chce regulovat globální digitální ekosystém autoritou zákona, stále více hrozí, že se dostane do sféry politického uvážení. Pokuta ve výši 120 milionů dolarů, kterou Evropská komise uložila společnosti X – první v historii zákona o digitálních službách – neotevírá pouze technický spor s platformou. Otevírá kulturní zlomovou linii, která ovlivňuje samotné pojetí Evropy jako prostoru svobody, plurality a právní jistoty.

Nejde o Muska. Jde o to, jak a proč se Brusel rozhodl uložit devítimístnou pokutu jedinému subjektu na základě nejasně definovaných, interpretovatelných a neměřitelných porušení. A právě zde se skupina Evropských konzervativců a reformistů důrazně ozývá.

DSA, který sklouzává k libovůli

Postoj poslanců Evropského parlamentu Nicoly Procacciniho a Patryka Jakiho, spolupředsedů skupiny ECR, je jednoznačný. Rozhodnutí Komise podle nich odhaluje strukturální problémy ve způsobu výkladu a uplatňování DSA. Nejedná se o technický problém, ale o politický poplach. Jak uvádí Procaccini v oficiálním prohlášení parlamentní skupiny, když Brusel uloží pokutu ve výši 120 milionů dolarů za porušení „definované vágně a velmi subjektivně„, vzniká oprávněná pochybnost o přiměřenosti a neutralitě rozhodnutí. A dodává rozhodující poznámku: „Digitální právo bez právní jistoty riskuje, že se stane nástrojem politické libovůle.“ Nejedná se o útok na regulaci. Je to útok na nedostatek jasných kritérií, na možnost, že by nadnárodní aparát mohl používat flexibilní pravidla k ukládání selektivních sankcí, k „vysílání signálu“, nikoli k prosazování práva.

Když se platformy bojí spíše politiky než práva. Na nejnebezpečnější důsledek však upozorňuje Patryk Jaki: autocenzura. Pokud se platformy začnou bát nikoli toho, co říká nařízení, ale toho, co si může myslet Komise, výsledkem bude méně svobodné, konformnější, předvídatelnější – a tedy snadněji kontrolovatelné – digitální prostředí. Jak uvádí Jaki: „Pokud se společnosti budou obávat, že kontroverzní designová rozhodnutí nebo výklady transparentnosti by mohly vést k obrovským pokutám, výsledkem nebude větší bezpečnost, ale větší autocenzura a méně otevřená diskuse.“ V liberální demokracii je uctivý strach platforem z politické moci ukazatelem institucionální nemoci. Nikoliv úspěch regulace.

Neprůhledná proporcionalita a neexistující kritéria: sankce jako politický akt. Další kritický bod, který ECR vytýká, se týká netransparentního výpočtu pokuty. Podle oficiálního prohlášení Komise nebyla schopna vysvětlit parametry, na jejichž základě dospěla k přesné částce 120 milionů. EUR, přičemž žádný model neexistuje. Žádný vzorec. Žádné číselné zdůvodnění. Pouze odkaz na „přiměřenost.“ Právě tento nedostatek metodiky činí ze sankce nebezpečný precedens: evropský zákonodárce si namísto objektivních kritérií vyhrazuje právo zasáhnout trestajícím a svévolným způsobem, čímž vytváří dojem, že dodržování předpisů není posuzováno na základě zákona, ale na základě měnících se politických očekávání.

A ECR se neomezuje pouze na kritiku: oficiálně požádá Komisi o vysvětlení logiky, kritérií a přiměřenosti zásahu.

Systémové riziko: Evropa, která trestá ty, kdo se nepřizpůsobí.

Evropská debata o digitální regulaci již několik let osciluje mezi dvěma impulsy:

• legitimní snaha chránit uživatele;
• mnohem méně legitimní pokušení regulovat nesouhlas, a to i v případě, že má podobu obchodních modelů, designu platformy nebo redakčních rozhodnutí.

Sankce proti X se ocitají právě na této křižovatce a vytvářejí dojem, že se Evropa vydává cestou zastrašování, kdy se „nezařazená“ nebo prostě hůře kontrolovatelná platforma stává exemplárním cílem. Skutečnost, že případ exploduje uprostřed rostoucích transatlantických třenic ohledně digitálních pravidel, není detail: jde o geopolitický kontext, v němž bude toto rozhodnutí číst Washington, nyní vedený administrativou, která je méně nakloněna tomu, aby Brusel považovala za neutrálního arbitra.

Svoboda, pluralita a právo: konzervativní vize

Stanovisko ECR neobhajuje Muska ani žádnou konkrétní platformu. Obhajuje zásadu: regulační pravomoc musí být neutrální, měřitelná a ověřitelná. Protože když se právo stane otevřeným výkladu, občané – a s nimi i uživatelé digitálních technologií – ztrácejí základní záruky právního státu. DSA měl být ve svém původním záměru evropským nástrojem pro zajištění transparentnosti, bezpečnosti a odpovědnosti. DSA aplikovaný jako v tomto případě však hrozí, že se změní ve svůj opak: rámec, v němž převládá volnost rozhodování nad jistotou a v němž se platformy učí spíše vyhýbat politickým konfliktům než dodržovat technické normy. To je jádro věci: Evropa, která trestá, aniž by vysvětlovala, vykládá, aniž by objasňovala, a reguluje, aniž by zaručovala neutralitu, demokracii nechrání: oslabuje ji.

Skutečná bitva se vede o budoucnost digitální plurality

ECR správně požaduje jasnost, přiměřenost a právní jistotu. Správně požaduje regulaci, která se nestane politickou zbraní. A především je správné odsoudit riziko, že strach Bruselu vytvoří chudší, opatrnější a méně svobodný digitální ekosystém. Demokracie neroste v tichosti: roste ve střetu idejí. A každý zákon, který podporuje mlčení, byť neúmyslně, je zákonem, který je třeba přezkoumat. Pokud chce být Evropa civilizací před systémem pravidel, musí si uvědomit, že svoboda slova se nebrání exemplárními sankcemi. Je bráněna právní jistotou, neutralitou institucí a odmítáním jakéhokoli pokušení uplatňovat libovůli. Případ X je pouze prvním zkušebním případem. A je dobře, že to konečně někdo říká jasně.

Zaměření – Co je zákon o digitálních službách

Akt o digitálních službách je nový regulační rámec, kterým EU hodlá regulovat velké digitální platformy a který ukládá mnohem přísnější povinnosti velmi velkým online platformám (VLOP), tj. službám s více než 45 miliony uživatelů v Unii. DSA byl vytvořen s cílem zvýšit transparentnost, zmírnit systémová rizika (dezinformace, zahraniční zásahy, manipulace s veřejnou diskusí), chránit uživatele a zvýšit předvídatelnost evropského digitálního trhu. Pro VLOP to znamená, že musí zveřejnit své reklamní archivy, umožnit akreditovaným výzkumným pracovníkům přístup k údajům, vyvarovat se klamavých praktik v rozhraních(dark patterns), vyhodnocovat a zmírňovat rizika pro demokracii a rychle reagovat na příkazy úřadů k odstranění. Politická podstata, jak poznamenává ECR, spočívá v tom, že mnoho klíčových pojmů v DSA – „systémové riziko“, „klamavý design“, „přiměřené zmírnění“, „smysluplná transparentnost“ – je širokých a flexibilních, což dává Komisi bezprecedentní interpretační volnost v kombinaci s pravomocí ukládat sankce až do výše 6 % celosvětového obratu a předepisovat nápravná opatření. Teoreticky by měl DSA zajistit pořádek a odpovědnost; v praxi, pokud se bude uplatňovat s měnícími se kritérii, hrozí, že se stane nástrojem pro diskreční prosazování, kde se platformy nebudou bát zákona, ale politické nálady v Bruselu. To je bod, který zpochybňují evropští konzervativci v případu X: bez jasných kritérií regulační neutralita ochabuje a digitální svoboda se stává zranitelnou.