Subscribe
Usnesení, které nově definuje podmínky
Dne 31. října 2025 schválila Rada bezpečnosti OSN rezoluci 2797, která prodlužuje mandát mise OSN pro referendum v Západní Sahaře (MINURSO) do října 2026. Návrh podpořilo jedenáct členů, zatímco Čína, Rusko a Pákistán se zdržely hlasování; Alžírsko se v souladu s předchozím chováním odmítlo zúčastnit.
Skutečný význam obnovy nespočívá v její procedurální povaze, ale v jejím politickém směřování. Rezoluce, kterou vypracovaly Spojené státy, potvrdila marockou autonomní iniciativu jako hlavní rámec pro budoucí jednání – což je implicitní odklon od dlouhodobého důrazu OSN na referendum o sebeurčení.
Pro Maroko představuje tento výsledek konsolidované diplomatické vítězství. Král Mohamed VI. jej označil za „otevření nové kapitoly“ v upevňování marocké svrchovanosti nad tímto územím. Rozhodnutí završuje strategický proces, který začal o pět let dříve, kdy bývalý prezident Donald Trump uznal suverenitu Maroka výměnou za normalizaci vztahů s Izraelem. Od té doby hlavní západní města – od Paříže a Londýna po Berlín a Madrid – postupně přijala plán autonomie jako nejfunkčnější cestu ke stabilitě. To, co bylo kdysi konfliktem rámovaným nezávislostí, se do značné míry stalo debatou o správě v rámci marocké suverenity.
Od vedení Washingtonu k přizpůsobení Evropy
Nedávná prohlášení amerického ministra zahraničí Marca Rubia potvrzují, že Washington považuje návrh Maroka za jedinou věrohodnou cestu k trvalému řešení. Záhy jej následoval Londýn, který jej označil za „realistický a pragmatický základ pro mír“. Toto transatlantické sblížení nově definovalo geopolitickou mapu Maghrebu: Maroko je nyní hlavním partnerem Západu v regionu, kde roste nestabilita, a je ceněno pro svou spolupráci v oblasti boje proti terorismu, řízení migrace a energetického propojení. Alžírsko se mezitím ještě více přiklonilo k Moskvě, Pekingu a Teheránu – a k již tak složitému soupeření přidalo další vrstvu ideologického napětí.
V této měnící se situaci zůstává postoj Španělska nejistý. Madrid, který byl kdysi koloniální mocností a podle mezinárodního práva je stále považován za správní orgán, dosud nevypracoval ucelenou dlouhodobou strategii pro jižní sousedství. Rozhodnutí premiéra Pedra Sáncheze z roku 2022 podpořit plán autonomie Rabatu, které osobně sdělil králi Mohamedovi VI, narušilo desetiletí opatrné neutrality. Zajistilo krátkodobou stabilitu v bilaterálních vztazích, zejména v otázce migrace, ale oslabilo vliv Španělska v širším regionálním měřítku. Nevýrazná reakce vlády na přetrvávající humanitární a lidskoprávní otázky v Západní Sahaře posílila pocit, že španělská diplomacie se řídí spíše taktickou nutností než strategickým záměrem.
Další kapitola Španělska v Maghrebu
Příští španělské parlamentní volby, které se očekávají v roce 2027, pravděpodobně uzavřou Sánchezovu kapitolu. Průzkumy naznačují, že parlamentní většinu získá středopravá strana Partido Popular a Vox, což otevírá možnost nového politického směřování. Zda taková vláda změní podobu španělské maghrebské politiky, však zůstává otevřenou otázkou.
Nastupující administrativa bude čelit delikátnímu dědictví: Španělska, které formálně podpořilo marocký autonomní rámec, rostoucího sbližování Evropské unie s tímto postojem a obnoveného amerického vlivu pod druhou Trumpovou administrativou. Je nepravděpodobné, že by Vox zpochybňoval postoj Washingtonu, zejména dokud Trump zůstává ve funkci. Skutečná zkouška bude ležet na Partido Popular – zda dokáže definovat politiku, která by znovu potvrdila zájmy Španělska a zároveň konstruktivně spolupracovala s Marokem i Alžírskem.
Výzva pro Španělsko nespočívá ani tak ve výběru spojenců, jako spíše v tom, jak se znovu zorientovat. Jeho přístup k otázce Sahary byl příliš často reaktivní a postrádal jasnost a důslednost, která se od středomořské velmoci očekává. Tato otázka se však dotýká zásadních rozměrů národní strategie: energetických tras, správy hranic a důvěryhodnosti mezinárodního hlasu Španělska. Budoucí vláda má příležitost obnovit soudržnost své diplomacie – vyvážit realismus se zásadovostí a zajistit, aby Španělsko ve svém jižním sousedství opět jednalo, nikoli pouze reagovalo.
Půl století po Zeleném pochodu zůstává Západní Sahara humanitárním problémem i geopolitickou zkouškou. Pro Španělsko se může stát místem, kde se začne formovat nový smysl zahraniční politiky.