Švédsko má konečně vlastní kulturní kánon

Nyní se Švédsko konečně dočkalo svého tolik diskutovaného kulturního kánonu. Tvoří ho seznam celkem 100 děl a společenských jevů, které jsou považovány za charakteristické pro švédské dějiny, kulturu a společenský život v různých směrech. Padesát děl pochází z literatury, umění a hudby. A 50 společenských jevů je převzato z náboženství, vynálezů a společenského života.

Některé věci zahrnuté do tohoto kulturního kánonu sahají až do křesťanského středověku. Do kánonu jsou zahrnuty i švédské právní texty ze 13. století. Tyto právní texty jsou považovány za první delší texty napsané ve švédštině (a nikoli v církevní latině). Čistá beletrie má svůj výchozí bod ve slavné básni ze 17. století, ale pak se zaměřuje na román z konce 19. a počátku 20. století.

Pokud jde o sociální jevy, je zde zahrnuta švédská „otcovská dovolená „, tj. doba placené rodičovské dovolené, kterou může čerpat pouze otec dítěte, nikoliv tedy matka. To by svědčilo o tom, že ve švédské společnosti již brzy existovalo povědomí o výhodách rovnosti pohlaví v domácnosti. Příkladem dalších fenoménů, které jsou zařazeny do kánonu, jsou Nobelova cena, budova švédského parlamentu, Vasaloppet (závod v běhu na lyžích) a slovník Švédské akademie.

Reakce na tento švédský kulturní kánon byly různé. Někteří se domnívají, že seznam je rozmělněný. Jiní si myslí, že je podivné zahrnout do něj sociální reformy, jako je otcovská dovolená. Myslí si, že by měl být kladen větší důraz na umění a literaturu. A je pravda, že je zde několik velkých literárních děl, která zařazena nejsou. Až na několik výjimek jsou nápadně nepřítomni často populárně kořenění básníci 19. století.

Je však možné argumentovat pro šíři tohoto kánonu. Zdá se, že mnozí lidé mají problém udržet si přehled o tom, co slovo kultura znamená, a především, co do tohoto slova vkládáme, když mluvíme o národní kultuře.

Slovo kultura má dva základní významy. Za prvé označuje estetickou produkci: literaturu, malířství, architekturu, hudbu. Označuje však také vzorce života, jazyk a hodnoty, které charakterizují určitou civilizaci. Tyto dva pojmy často zaměňujeme, když hovoříme o různých kulturách našich zemí nebo o naší západní kultuře obecně.

Je třeba si například uvědomit, že když výzkumná síť World Values Survey sestavuje svou slavnou kulturní mapu světa, na níž jsou jednotlivé národy zařazeny do různých kulturních sfér, jsou to právě hodnoty a životní styl, které jsou v jejím středu. Nejedná se o hudbu a literaturu. Takto uvažujeme o kultuře i tehdy, když hovoříme o kulturních střetech, k nimž nyní dochází v západní Evropě v důsledku novodobé imigrace. Jsou to rozdíly mezi individualistickou a sekularizovanou západní Evropou (a Západem obecně) na jedné straně a tradicionalistickým a autoritářštěji smýšlejícím muslimským světem na straně druhé, kterým věnujeme pozornost a kterých se možná obáváme. A když říkáme, že my Evropané musíme hájit naše moderní hodnoty kolem jednotlivce, svobodného podnikání a právní jistoty, můžeme také říci, že musíme bránit naši společně sdílenou západní kulturu ve smyslu hodnot a společenského řádu.

Není tedy bezdůvodné, že do kulturního kánonu jsou zařazeny i společenské jevy, které svědčí o pokrokovém myšlení, jež Švédsko charakterizuje již dlouhou dobu.

Zajímavé je, že politická levice má potíže s doceněním tohoto projektu. Základním důvodem je pravděpodobně to, že projekt sám o sobě předpokládá, že Švédsko – stejně jako všechny ostatní země v Evropě – je a bylo identifikovatelným národem. Přestože je nyní země součástí globálního řádu, přestože je součástí EU a NATO a přestože je Švédsko již dlouho aktivním a nadšeným členem OSN, je Švédsko stále specifickým národem s vlastním jazykem a vlastní kulturou.

To je pro politické síly, pro které je každý nacionalismus projevem zlé vůle a zla, neuvěřitelně nesnesitelné. Bohužel si veškerý nacionalismus spojují s agresivitou a útlakem. Nejsou schopny vidět, že nacionalismus má vždy nezcizitelnou hodnotu v tom, že představuje nezbytnou součást sebeobrany národa. Aby národ přežil, musí do jisté míry potvrzovat svou vlastní existenci a svou vlastní kulturu. A to se může dít současně s potvrzováním otevřenosti vůči okolnímu světu a úctou k jiným lidem a národům. V době globalizace, volného obchodu a migrace se však nestarání se o vlastní národ a kulturu nakonec stává sebepoškozováním.

To je složitost, kterou některé politické síly nejsou schopny zpracovat. Nechápou, že náš moderní internacionalizovaný svět vyžaduje určitou míru péče o vlastní.

A proto se tento projekt od počátku nelíbil ani politické levici. Švédský kulturní kánon hrozí odhalením toho, co se některé politické síly snažily po několik desetiletí popírat: Švédsko má švédské dějiny. A Švédsko nemá pouze švédské dějiny. Švédsko má také švédskou kulturu. Švédsko má několik švédských spisovatelů. A mezi těmito spisovateli jsou i lidé, kteří byli konzervativní a nacionalističtí. To znamená, že Švédsko nemá perskou nebo kurdskou historii. To znamená, že zemi vybudovali předkové Švédů, a nikoli přistěhovalci. Kvůli tomu nemusíme říkat imigraci ne. Je však nepopiratelným faktem, že Švédsko je švédské už tisíc let (a chcete-li, i déle) a že Švédové mají historii, která je pouze jejich.

To vše může znít jako samozřejmost a mělo by být považováno za samozřejmost, ale není tomu tak.

Od 70. let 20. století se švédské elity potýkají s nacionalismem jen těžko. Se švédským sebepotvrzením to mají těžké. A to byl také jeden z důvodů, proč Švédsko v letech 2000-2015 zažívalo téměř nekontrolovanou imigraci. Později se tohoto smutného závodu chytily i další země západní Evropy, ale Švédsko bylo na začátku s myšlenkou, že morálně správné je otevřít hranice dokořán.

Jedním z argumentů, který byl v té době uváděn jako ospravedlnění této rychlé změny v zemi, bylo, že nikdy neexistovalo homogenní švédské Švédsko. Vědci, názoroví vůdci a politici předkládali mnoho sofistikovaných argumentů, aby dokázali neexistenci švédského Švédska. „Švédsko mělo vždy imigraci,“ říkali například. Což je samozřejmě pravda, ale otázkou je, jak rozsáhlá měla být. „Švédská kultura se vždy měnila,“ říkali také. Což je samozřejmá pravda, ale to neznamená, že by se měly vítat všechny druhy změn. „Národní kulturu nelze definovat a zařadit do nějaké škatulky“, což je také pravda. Ale to neznamená, že žádné národní kultury neexistují nebo že je nemůžeme nějakým způsobem popsat a rozlišit mezi jednotlivými kulturami.

Nyní však existuje švédský kulturní kánon. A ten je skutečně založen na švédské historické kultuře. K vytvoření tohoto kánonu nikdo nepotřeboval definovat švédskou kulturu. Nikdo nemusel popírat, že švédská národní kultura je rozmanitá a někdy i rozporuplná. A protože do tohoto kánonu nesměly být zahrnuty žádné kulturní jevy mladší než 50 let, stalo se také, že vše, co je v něm obsaženo, je skutečně švédské. Rozsáhlá imigrace, kterou Švédsko zažilo v posledních 50 letech, není v tomto kulturním kánonu patrná.

A to znamená, že je nyní oficiální pravdou, že Švédsko má švédský původ. Že jsou to Švédové, kdo vlastní své dějiny. Že to jsou Švédové, kdo vlastní svou kulturu.

A to vše je cenné v době, kdy se země po padesáti letech sebepoškozování snaží napravit sama sebe.