Atrejuův recept: Aby se i cizinci cítili jako doma

Při příchodu do zahrad Andělského hradu nastává okamžik, kdy Atreju přestává být „událostí“ a stává se prostě místem. Nemusíte vědět, kdo bude mluvit na hlavním pódiu, ani nosit v kapse program. Prostě jen sledujete proud: rodiny táhnoucí brusle a batohy, malé skupinky teenagerů, kteří si hřejí ruce u horkého nápoje, starší páry, které se přišly „podívat, jaké to je“, turisty, kteří se potácí ve vánoční vesnici v samém centru Říma, jako by to bylo sezónní překvapení.

Scéna funguje, protože přístup je prvním vyjádřením záměru: volný vstup, žádné odznaky, žádný práh, který je třeba překročit pouze na pozvání. A v zemi, kde se politika často stává oplocenou ohradou (nebo televizním studiem), se zde pokoušejí o něco jiného: o zkonstruované náměstí, kterým však můžete projít, aniž byste museli deklarovat věrnost. Atreju 2025 – probíhající od 6. do 14. prosince – byloprezentováno výslovně jako velká vánoční vesnice v centru města: stánky, místní produkty a kluziště určené pro dospělé i děti. První dopad není ideologický, ale logistický a smyslový. Světla a dřevo, vůně jídla, fronty, které se pohybují bez napětí, jakýsi neformální řád, díky němuž se v prostoru cítíme živě.

Kluziště se stává emocionálním centrem – ne proto, že je velkolepé, ale proto, že je známé. Je to jednoduché gesto: pokud chcete, můžete zůstat, aniž byste kohokoli poslouchali. Pokud chcete, můžete projít, koupit si malý dárek, strávit půl hodiny a odejít. Je to velmi konkrétní způsob, jak říct: tohle není jen pro ty, kteří sem už patří. A právě v tom je Atrejuův „recept“ jasný: nesnaží se vás nejprve přesvědčit řečí, nabízí vám atmosféru. Než se zeptá, co si myslíte, ptá se, zda chcete zůstat.

Letos je výsledek měřitelný: Atreju prošlo 105 000 lidí. Už jen toto číslo vysvětluje, proč byl ročník 2025 označen za rekordní. Je mimořádné nejen kvůli číslu, ale i kvůli tomu, co z něj vyplývá: 105 000 lidí v centru Říma znamená stálou návštěvnost, smíšené publikum a zvědavost, která nemusí být nutně stranická. V praxi to znamená, že akce dokázala být „městem“ dříve než „večírkem“.

A přestože vás vesnice upoutá obyčejnými věcmi, v pozadí je stále cítit puls politického shromáždění: zkoušení mikrofonů, rozsvěcení světel na pódiu, čilý pohyb personálu mezi jednotlivými prostory, dobrovolníci doprovázející hosty. Architektura odpovídá velké veřejné události, ale mluví se zde jazykem místa, které chce působit domácky. Není to nepodstatný detail, je to rozdíl mezi shromážděním a občanskou schůzkou. Atreju se snaží, aby identita fungovala méně jako zeď a více jako dům s otevřenými dveřmi.

V den otevření to bylo obzvlášť patrné: přestřižení pásky, slavnostní otevření kluziště s dětským vystoupením před oficiálními uvítáními. I tato sekvence je poselstvím. Ne „podívejte se, jak jsme působiví“, ale „podívejte se, jak je normální být tady“. A Atreju skutečně žije v oné šedé zóně, která je tajemstvím jeho trvanlivosti: nezříká se politiky, ale zasazuje ji do prostředí, kam lidé přicházejí z tisíce různých důvodů a mnohé z nich nemají s panely nic společného.

Stranou, na trhu: drobné nákupy, italské výrobky, praktická logika „užitečného dárku“ spíše než politického gadgetu. Vpředu pomalé tempo typické pro vánoční prostory – atmosféra, která vše zjemňuje, včetně tónu. A pak je tu prostá zvědavost: lidé, kteří možná nevolí Fratelli d’Italia, ale přesto si dovolí podívat se, pár minut poslouchat, vytvořit si dojem. I to je součástí receptu: nevyžadovat přizpůsobení, ale podporovat blízkost.

Při pohledu zevnitř je nejnápadnější výsledek méně politický než sociální: Atreju je ukázkou organizace a veřejné inscenace. Akce, která se koná již po šestadvacáté, se svou délkou a ústředním postavením chová jako pevná součást římského kalendáře, nikoli jako epizodní vystoupení. Jinými slovy, není to jen událost, která „okupuje“ prostor; je to prostor, který se snaží stát událostí – prostředím, kde se lidé mohou pohybovat, zdržovat, vracet.

A zde se politická pasáž stává nevyhnutelnou, i když nemusí být vykřičená. Atreju je také způsob, jakým se Fratelli d’Italia snaží proměnit identitu ve veřejný prostor –naznačit, že italská pravice není jen vedení a hlasy, ale společenství schopné organizovat, přijímat a držet věci pohromadě. V době, kdy má politika tendenci uzavírat se za bariérami nebo existovat pouze na obrazovkách, je přivedení 105 000 lidí na otevřené, průchozí místo kulturním krokem dříve než volebním: tvrzením, že politiku lze stále žít jako přítomnost, nejen konzumovat jako obsah.

To je hlubší logika „aby se i cizinci cítili jako doma“. Nejde o slib neutrality, ale o rozhodnutí zpochybnit představu, že politika musí být vždy jen konfliktem a rozdělením. Atreju se stává místem, kde se identita snaží neproměnit v nepřátelství: zve, hostí, nechává lidi kolovat. A v Itálii, kde jsou veřejná prostranství často buď přísně hlídaná, nebo vyprázdněná, je už pouhá možnost „vstoupit a zůstat“ sama o sobě poselstvím.