Subscribe
Řím, 12. prosince 2025. V pátek večer se v Atreju uskutečnil panel „Konzervativní výzvy“ – mezinárodní rozhovor, který bez okolků vytyčil hlavní zlomové linie, jež se dnes táhnou Evropou: suverenita versus standardizace, kořeny versus amnézie, lidová demokracie versus technokracie, geopolitický realismus versus ideologická utopie. Diskusi řídil jako moderátor Antonio Giordano, generální tajemník strany ECR a poslanec za Fratelli d’Italia, který upozornil, že Atreju letos hostí 20 delegací z celého světa.
Úvodní slovo pronesla Elisabetta Gardini (FdI), předsedkyně italské delegace v Parlamentním shromáždění Rady Evropy, která vyzdvihla politickou a kulturní činnost v oblasti konzervativní rodiny a zmínila – mezi hlavními body tohoto ročníku – studijní dny a předání ceny věnované Margaret Thatcherové.
Nicola Procaccini (FdI/ECR) také pozdravil v syntéze, která zněla jako ideální předehra k celému panelu: zdůraznil, že konzervativci cítí „více než kdokoli jiný“ důležitost národní identity a odlišují se od těch, kteří v Bruselu pěstují iluzi, že vše lze „přenastavit“ a že řešení spočívá v obrovském superstátu.
Kdo seděl u stolu: ECR s pohledem za hranice
Složení panelu jasně ukázalo, jakým směrem se evropští konzervativci ubírají: upevňují svou přítomnost v institucích a zároveň budují mezinárodní politické pole schopné mluvit jazykem suverenity a odpovědnosti.
Mezi hlavními řečníky byli: Adam Bielan, mezinárodní tajemník PiS (Polsko) a vedoucí polské delegace ve skupině ECR; Sigmundur Gunnlaugsson, předseda islandské Strany středu; Marion Maréchal, místopředsedkyně strany ECR, vedoucí IDL a vedoucí francouzské delegace ve skupině ECR; George Simion, místopředseda ECR a vedoucí AUR (Rumunsko); Kristoffer Storm, referent pro záležitosti EU dánské strany (DD) a vedoucí dánské delegace ve skupině ECR; a Miguel Mellado, člen chilské Republikánské strany, který se spojil prostřednictvím videozdravice před nadcházejícími volebními milníky ve své zemi.
Diskuse se zúčastnil také Carlo Fidanza (FdI/ECR), poslanec Evropského parlamentu a vedoucí delegace Fratelli d’Italia v Evropském parlamentu, který spojil italskou zkušenost s širší koncepcí evropského práva, které odmítá být podřízené.
Giordanovy otázky: „Co by byla Evropa bez konzervativců?“
Giordano zahájil panel sérií klíčových otázek – téměř výzvou pro publikum a nepřímo i pro kontinentální hlavní proud: „Co by byl svět bez konzervativců? Co by byla Evropa bez konzervativců? Co by byla vaše země bez konzervativců?“
Politický význam těchto otázek je jasný: konzervativci se v současnosti nepovažují za „svědky“ ani za okrajovou „korekci“ systému. Nárokují si spíše konstitutivní roli: bez konzervatismu – v jejich čtení – není žádný řád, žádná kontinuita, žádná konkrétní svoboda, protože chybí kulturní a institucionální půda, na níž mohou svobody stát.
Maréchal: proti kulturní a ekonomické „kolonizaci“
Nejtvrdší postoj k současnému uspořádání EU zaujala Marion Maréchalová, která frontálně zaútočila na „Evropu vybudovanou levicí“, kterou označila za projekt, jenž se zřekl svých historických kořenů a změnil se v „kulturní a ekonomickou kolonii“.
Nešlo však pouze o polemiku: Maréchal umístil konzervativní bitvu přímo do institucionální arény a tvrdil, že poprvé se v Evropském parlamentu utvořila „většina Giorgia“ jako alternativa k „většině Ursula“. Na tomto kontrastu postavila své hlavní poselství: změnit kurz a postavit se vizi Evropy, která – jak tvrdila – má tendenci přetvářet antropologii, právo a trh ve jménu bezbřehého progresivismu.
Její závěrečná věta s odkazem na Camuse a úkol zabránit tomu, aby se svět „rozpadl“, se stala symbolem postoje, který Atreju opakovaně zastával: ne zničit Evropu, ale zachránit ji před vyhloubením.
Simion: „Budoucnost patří vlastencům“
George Simion se vyjádřil více mobilizačně: „Budoucnost patří nám, budoucnost patří vlastencům.“ Evropskou trajektorii spojil s rumunskou diasporou v Itálii a připomněl píseň naučenou právě od mladých Rumunů žijících v naší zemi: „Zítřek patří nám.“ Ve svém vystoupení označil Fratelli d’Italia za „autentický politický model“: odkaz, který kromě zdvořilosti signalizuje dynamiku, jež se nyní pevně usadila na evropském konzervativním poli. Meloniho Itálie je nejednou delegací vnímána jako laboratoř vlády založené na identitě, ale zároveň institucionální, schopné spojit politickou pevnost s praktickým řízením.
Fidanza: Evropa a Evropská unie nejsou totéž
Carlo Fidanza se ve svém vystoupení zaměřil na rozdíl, který je předurčen k tomu, aby zůstal v centru konzervativní argumentace: „Když mluvíme o Evropě, nemluvíme o Evropské unii.“ Podle Fidanzy je tento rozdíl „podstatný“: Evropa je historie a civilizace, EU je politická struktura, která vyžaduje „hlubokou a radikální změnu“.
Zde se formuje celková vize, která vzešla z diskuse. Kritika není zaměřena na samotnou myšlenku spolupráce mezi evropskými státy, ale na architekturu, která má tendenci nahrazovat národy a země centralizovanou správou, jež často není schopna demokraticky zodpovídat za svá rozhodnutí. Fidanza to vyjádřil jasně: posláním konzervativců není „uniformovat“ národy; neexistuje žádný jednotný model „od Islandu po Sicílii“. Úkol je opačný: vážit si identit, územních specifik a „hrdosti národů“, bránit rozdíly před zplošťováním a globální homogenizací.
V tomto rámci se věnuje italské politice posledních let: Fidanza tvrdí, že Atreju potvrdil roli konzervatismu v zemi, která vládne „už tři roky“, a prezentuje italskou stabilitu jako výsledek toho, že po období „technokratů“ bez lidového mandátu se slovo vrátilo lidem.
Bielan: víra, rodina, suverenita, odvaha
Adam Bielan z polské strany zdůraznil hodnotový rozměr: Bielan zdůraznil, že „Evropa bez konzervativců by byla Evropou bez hodnot“, a proto by nebyla schopna bránit rodinu. V jeho rámci lze základní hodnoty konzervativního Západu shrnout do čtyř slov: víra, rodina, suverenita, odvaha. A osa Itálie-Polsko se nabízí jako důkaz, že konzervativci nepředstavují „minulost“, ale „základ pro budoucnost“. Tato pasáž je významná, protože poukazuje na snahu obnovit společný lexikon napříč různými politickými kulturami: Středomoří a středovýchodní, katolická a protestantská, unijní a mimoevropská. Cílem je udržet identitu a modernitu pohromadě, aniž by se inovace předávaly výhradně progresivnímu narativu.
Gunnlaugsson: kořeny jako předpoklad pokroku
Islanďan Sigmundur Gunnlaugsson rozvinul doplňující argument: bez konzervativců by nebylo „civilizace“ a bez konzervativců by nebylo ani „pokroku“. Záměrně kontraintuitivní teze ve srovnání s běžným klišé, které spojuje konzervatismus s nehybností. Zde je konzervatismus definován jako podmínka trvalé změny: budování „nového světa“, to ano – ale jiného než současný, protože pevnějšího – a k tomu se stává zásadním „udržení kořenů“.
Bouře: právo, které již nepřijímá nálepky
Dán Kristoffer Storm místo toho nastolil otázku politické legitimity: „Musí nás přestat nazývat krajní pravicí, my jsme pravice a jsme evropští konzervativci.“ Jeho výroky představily prvek, který se v posledních měsících stal klíčovým: vztah k EPP a ke konzervativcům „ve středu“, kteří jsou vyzýváni, aby uznali, že spolupráce s konzervativním prostorem není tabu, ale nutnost, aby se zabránilo ideologickému driftu a paralýze rozhodování.
Mellado a most do Latinské Ameriky
Videopozdrav Miguela Mellada z Chile měl strategický účel: připomenout všem, že konzervativní výzva není jen evropská a že politický horizont je nyní globální. Zmínka o nadcházejících volbách v Chile přidala důležitý detail: internacionalizace konzervatismu není stálou konferencí, ale sítí, která se snaží ovlivnit volební obsazení a vládní cykly.
Jaká představa o Evropě vyplyne z panelu
Dohromady tyto intervence představují ucelený – a politicky ambiciózní – obraz toho, co konzervativci myslí Evropou.
Evropa jako civilizace, ne jako byrokracie.
Rozlišení Fidanza „Evropa/Evropská unie“ je stěžejní: Evropa je historické a kulturní dědictví; EU je politická konstrukce, kterou lze zlepšit a v mnoha ohledech je třeba ji radikálně reformovat.
Národní suverenita jako základní kámen demokracie.
Procaccini a Fidanza se shodují: národní identita není nostalgie – je to úroveň, na které může lid skutečně uplatňovat suverenitu a volat k odpovědnosti ty, kdo rozhodují. Superstát má naopak tendenci rozmělňovat odpovědnost a zastoupení.
Neoddiskutovatelné hodnoty a kritika antropologického progresivismu.
Maréchal a Bielan v různých rejstřících trvají na jednom bodě: Evropa nemůže přežít, pokud přeruší spojení se svými kořeny a promění vše – dokonce i antropologické základy – v materiál, který je k dispozici pro ideologické sociální inženýrství.
Vládnoucí pravice, nikoliv polemická ohrada.
Simion poukazuje na FdI jako na vzor; Fidanza tvrdí, že je stabilní a má mezinárodní ústřední postavení; Storm vyzývá k ukončení nálepkování. Je to stejná trajektorie: normalizace konzervatismu jako vládní síly, nikoliv výjimky.
Vytváření alternativních většin v Evropě.
Myšlenka „většiny Giorgia“ oproti „většině Ursula“ signalizuje konečný cíl: změnit rovnováhu v Evropském parlamentu, formovat dokumenty a změnit politické směřování Unie zevnitř.
Atreju jako politická platforma
Panel „Výzvy konzervativců“ zkrátka sloužil k tomu, aby se téma identity proměnilo v projekt. Nikoli nostalgie po uzavřených hranicích, ale výzva k tomu, aby se Evropa vrátila k tomu, že je kontinentem svobodných národů, které jsou schopny spolupracovat, aniž by se vymazaly; Evropa, která brání svou civilizaci bez ostychu; Evropa, která přijme výzvu budoucnosti, aniž by ji předala progresivní monokultuře.
Pokud je Atreju, jak se často stává, také laboratoří jazyků a spojenectví, vzniká dojem, že se konzervativní konstelace pokouší o další skok: od protestu proti bruselskému „autopilotovi“ k budování alternativního kurzu. S přesnou myšlenkou: nemůže existovat silná Evropa, pokud, aby se stala „jednotnou“, musí nejprve zapomenout, kým je.