Subscribe
Je to síla nebát se? Je to síla nenechat se omezovat náboženstvím, tradicemi a vírou v autority? Ano, někdy může být. To by měli být schopni přiznat i konzervativní lidé. Nebojácnost může být dobrá. Svoboda může být dobrá. Pokrokové myšlení může být dobré. Ale to vše může být také problematické.
Na kulturní mapě, kterou vytvořila výzkumná síť World Values Survey, najdeme v pravém horním rohu mapy kulturní oblast nazvanou „Protestantská Evropa“. Do evropské protestantské kulturní sféry patří Švédsko, Norsko, Island, Finsko, Dánsko, Nizozemsko, Švýcarsko a Německo. Velká Británie spadá do sféry nazvané „anglicky mluvící země“ a má nejblíže k extrémnější protestantské Evropě. Rakousko se nachází hned na druhé straně ve sféře, která se nazývá „katolická Evropa“ a kde najdeme také velké země EU, jako jsou Francie, Španělsko, Itálie a Polsko.
Podíváme-li se, jak se jednotlivé země v kulturní sféře protestantské Evropy řadí k sobě navzájem, zjistíme, že Švédsko je zemí, která se nachází nejdále vpravo. Švédsko, země, kterou mnozí považují za průkopníka sekulárních hodnot, individualismu a víry v racionalitu, je tedy zemí, která vyčnívá. Je pravda, že ostatní severské země se umístily poměrně blízko, ale přesto je faktem, že Švédsko vyčnívá.
Kulturní mapa je diagram. Na svislé ose y se měří postoj k tradicionalismu versus racionalita a svoboda. Země, které jsou na mapě nízko, a tedy i nízko na stupnici, kde víra v tradice má nízkou hodnotu a víra v čistou racionalitu vysokou, jsou tedy země, kde náboženství, autority a historie hrají ve společnosti obecně velkou roli. Na této škále se země konfuciánské kulturní sféry řadí výše než země, které jsou součástí evropské protestantské sféry. O Japonsku a Jižní Koreji se tak říká, že jsou dál než Švédsko a Německo, pokud jde například o osvobození politických rozhodnutí od víry v autority a věrnosti tradicím.
Horizontální osa x měří postoj, který máme jako jednotlivci ke svému individuálnímu životu. Zaměřujeme se na přežití, nebo na seberealizaci? Pokud žijeme, abychom přežili, budeme opatrní, budeme se přizpůsobovat normám, budeme se chránit před nebezpečím, budeme skeptičtí ke změnám, jejichž důsledky nemůžeme předvídat. Také nám nezbude mnoho energie na to, abychom se proměnili v něco, co chceme realizovat. Nebudeme mít příliš velkou důvěru v život. Existence je nebezpečná a my se musíme mít na pozoru před vším, co ohrožuje naši bezpečnost. Pokud se naopak zaměříme na seberealizaci, budeme věnovat energii naplňování cílů, změně a práci na změně. Nebudeme plýtvat energií na ochranu před vším, co je nebezpečné, protože svět není tak nebezpečný. Proto máme ke světu důvěru. Nechá nás na pokoji. Nepřeje si, aby nám bylo ublíženo. Máme důvěru v ostatní lidi a máme důvěru ve vlastní schopnost realizovat se tak, jak si sami přejeme.
Víra protestantské Evropy v pokrok a změnu byla přínosná. Zahrneme-li do této oblasti i anglicky mluvící svět, jehož kulturní sféra se nachází hned vedle protestantské, pochází z těchto kulturních sfér mnoho hodnot, které charakterizují moderní svět a moderní Evropu. Abychom mohli vybudovat moderní svět s demokracií a všeobecnou prosperitou, museli jsme do jisté míry opustit tradice a autority.
Když však nyní vidíme celosvětovou konzervativní reakci na pokrokovou dobu, která své politické teze možná posunula až příliš daleko, můžeme s pomocí Světového hodnotového systému pochopit, co lze vnímat jako slabiny pokrokového myšlení.
A jako správní konzervativci můžeme vycházet z konceptu rovnováhy. Už Aristoteles mluvil o zlaté střední cestě. Ve své slavné knize Etika Nikomachova napsal, že střední cesta mezi dvěma extrémy je vždy chvályhodná. A právě tak by nyní měla uvažovat Evropa a Západ obecně. V tradiční kritice a individualistické seberealizaci jsme se příliš vzdálili a potřebujeme najít cestu zpět k vyváženějšímu postoji.
Vezmeme-li si otázku hodnot, které by měly ve společnosti převládat (tedy hodnot, které jsou měřeny vertikálně v diagramu Světového systému hodnot), je zřejmé, že my Evropané se nechceme vrátit do našeho středověku. Dovolujeme si být kritičtí ke skupinám přistěhovalců, které nemohou přijmout naše moderní svobody a práva. Dovolujeme si věřit v náboženskou svobodu, v právo kritizovat náboženství, v právo mladých žen rozhodnout se samy, s kým budou žít. Existuje zřetelný rozdíl mezi naší evropskou kulturní sférou a kulturní sférou zvanou „afromuslimská“, která se nachází na opačné straně kulturní mapy: vlevo dole.
Znamená to ale, že bychom neměli mít žádné tradice? Znamená to, že by neměly existovat žádné náboženské, morální nebo politické autority? Znamená to, že bychom měli hodit naše křesťanské dědictví přes palubu? Samozřejmě že ne. Pokud to uděláme, zničíme svou vlastní kulturu. A to je přesně to, čeho jsme byli v Evropě a na Západě obecně svědky v posledních třiceti letech. Ve jménu univerzalismu bez autorit, který odkazuje pouze na všeobecně platné lidské hodnoty, jež by měl každý přijmout bez ohledu na to, odkud lidé pocházejí, jsme si mysleli, že Evropa může být stejně tak „multikulturní“ jako „západní“. Ale tak jednoduché to není. Evropané jsou také lidé. Západní lidé také potřebují tradice a mystiku. Zápaďané také potřebují historii a historicky spjatou identitu. Jinak z nás nebude nic.
A pokud se podíváme na otázku našeho postoje k životu jako jednotlivce, je také zřejmé, že jsme zašli příliš daleko v přesvědčení, že život spočívá pouze v úžasné seberealizaci. Být člověkem znamená také být součástí nějakého kontextu (doufejme), být součástí něčeho většího, než jste vy sami, mít pocit, že děláte něco užitečného pro druhé, cítit se klidně a bezpečně. Mnoho Evropanů například zapomnělo, jaké to je, když je ve vaší blízkosti válka. Ruský útok na Ukrajinu v plném rozsahu byl pro mnoho Evropanů šokem. Mohlo by se to stát i v naší blízkosti? Může být člověk (Putin) tak brutální, že požaduje podřízení celého obyvatelstva? Můžeme se tomuto zdánlivě čirému zlu podřídit my všichni? Najednou bylo nutné myslet na přežití sebe a své rodiny. Najednou bylo nutné vnímat sebe sama jako občana země, která mi zaručuje bezpečí. Najednou museli mnozí myslet na něco přízemnějšího než na vlastní seberealizaci.
Válka samozřejmě není dobrá. Bylo by krásné, kdybychom se všichni mohli věnovat jen realizaci sebe sama, ale tak realita nevypadá. Možná právě proto, že jsme ztratili kontakt se složitou a v mnoha ohledech nebezpečnou realitou, se domníváme, že si můžeme dovolit věnovat se pouze seberealizaci. Skutečné a nebezpečné konflikty nám zde mohou připomenout, že realita není příjemný román a že všichni musíme myslet také na své přežití.
Takže možná trochu více rovnováhy. Trochu více individualismu i tradicionalismu. Pro protestantskou Evropu i pro ostatní části Evropy by asi bylo dobré, kdybychom se posunuli trochu blíže ke středu mapy. Nemusíme být tak extrémní. Musíme kombinovat náš optimismus, modernismus a individualismus s rozumným konzervatismem a zdravou opatrností. Týká se to naší schopnosti vojensky se bránit. Týká se to našeho pohledu na rozsáhlé a nekontrolované migrace. Týká se to našeho pohledu na morálku a tradice. Silná Evropa musí být Evropou vyváženou. Nikomu neprospívá, když je extrémní.