Svátek dítěte a světla

My Evropané slavíme Vánoce na památku narození Krista. Křesťanský význam Vánoc nelze pochopit špatně. Bůh poslal svého syna na zem, aby lidem nabídl smíření a odpuštění. Vánoce se slaví v nejtemnějších dnech roku na znamení toho, že synův příchod přináší světu světlo.

Ale i když nejste doslovnými křesťany, můžete vnímat význam Vánoc, který souvisí s narozením, znovuzrozením a světlem v temnotě.

V podstatě se dá říci, že Vánoce jsou svátky, kdy oslavujeme život jako takový, jak se jeví ve své nejzákladnější podobě. Jde o mateřství, narození dítěte a božské v člověku. Jsou však také o světle vědomí. Vědomí, sebeuvědomění, bytí samo o sobě je jako světlo ve vesmírné temnotě. Bůh na začátku knihy Genesis říká, že světlo bylo dříve, než stvořil nebe a zemi. Světlo je to úplně první, co stvořil svým tvůrčím slovem. Světlo je samotným předpokladem vnímání a vědomí.

A pro nás lidi lze naše vlastní zrození popsat jako otevření se světlu. Slovo přišlo před světlem, protože je to slovo, které světlo vytváří: „Fiat lux“. Ale pak je to zásadně světlo, a nikoli slovo, které charakterizuje lidskou existenci. Nebo jak píše evangelista Jan: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. Na počátku bylo u Boha. Skrze něho všechno povstalo a bez něho nepovstalo nic, co povstalo. V něm byl život a život byl světlem lidí. A světlo svítí ve tmě a tma ho nepřemohla.“ (Jan 1,1)

Vánoce jsou skutečně svátky světla. Světla z betlémské hvězdy. A s ním i vesmírné světlo ze zimní oblohy. Světlo z našich domovů, kde se k sobě choulíme v zimní tmě a chladu. Světlo z hořících svíček. A pak samozřejmě světlo jako touha a příslib, když necháváme zimní slunovrat za sebou a jdeme vstříc světlejším časům.

Vánoce jsou také svátky rodiny. Rodina jako tvůrce a příjemce malého dítěte, jehož narození a příchod na světlo lidstva je středobodem Vánoc. Mnoho svobodných lidí cestuje o Vánocích domů a slaví svátky se staršími rodiči nebo sourozenci. Vánoce jsou svátky, kdy se scházíme u tohoto nejmenšího a možná nejzákladnějšího stavebního kamene společnosti, kterým je rodina. Oslavujeme a posilujeme pouta mezi dětmi a rodiči.

Vánoce jsou však především oslavou dárku. Konkrétně každý, kdo slaví Vánoce, si dává vánoční dárky navzájem nebo alespoň svým dětem. To, co se tím oslavuje, je možná v podstatě dar života, který jsme kdysi dostali, když jsme se narodili, a který možná skutečně slavíme každé Vánoce.

Mezi spisovateli a mysliteli je dobře známé téma popisu života jako daru. Nikdy jsme se neprosili o to, abychom se narodili, nemuseli jsme nic platit za to, abychom se narodili. Najednou jako by někdo jednoho dne řekl „Fiat lux“ a my jsme se ocitli ve světle, nikoli ve věčné tmě.

Možná, že právě tento základní dar aktualizujeme a symbolizujeme, když si navzájem kupujeme vánoční dárky. A všichni víme, že nezáleží na věci samotné, na předmětu, který dáváme nebo dostáváme, ale na „myšlence“, na myšlence: na vůli dávat kvůli dávání a kvůli životu samotnému.

Ale Santa Claus? Kdo je to? Je to ten, kdo nosí dárky. Je to ten, kdo navzdory tomu, že je trochu strašidelný, dává dětem dárky, které si zaslouží, pokud byly během roku hodné.

Popravdě řečeno, zdá se, že je to postava, která plní několik poněkud nejasných symbolických funkcí. Svým způsobem by však měl být stále chápán jako zprostředkovatel vánočních darů a představitel vánoční mystiky. A jeho význam také dokazuje, že Vánoce nejsou jen křesťanským svátkem, ale že do hry vstupují i další aspekty naší mytologie a našich systémů víry.

Nic z toho samozřejmě nevylučuje možnost, že Ježíš Nazaretský byl skutečně Božím synem a že právě jeho narození bychom měli o Vánocích věnovat pozornost.