Nová západní renesance?

Čím by byl Západ bez renesance? Čím bychom my Evropané byli bez uměleckého a intelektuálního hnutí, které v průběhu 15. a 16. století obnovilo a oživilo naši kulturu, mimo jiné tím, že ji představilo jako přímou dědičku řecko-římské antiky?

Renesance byla nejen výchozím bodem pro obnovení zájmu o naši evropskou antiku. Byla to také doba, kdy se utvářely některé naše evropské státní útvary a kdy Evropané začali dobývat svět. Evropa našla své místo v dějinách a stala se dominantním hráčem na světové politické scéně.

Mohli bychom být na počátku třetího tisíciletí po Kristu na cestě k nové renesanci? Od té první uplynulo pět set let, a tak možná nastal čas znovu.

Mnozí by řekli, že by to bylo velmi potřebné. Západ již několik desetiletí trápí špatné svědomí kvůli katastrofálnímu kolonialismu. Zabývali jsme se intelektualizovanou a institucionalizovanou sebenenávistí. Oikofobie je dobře známý pojem: strach ze sebe sama, a především strach z toho, že jsme sami sebou, a zdůrazňování hodnoty naší kultury a naší identity. Z dlouhodobého hlediska se jedná o čistě sebedestruktivní chování. Jsme na misi zničit sami sebe.

Zeptejte se kteréhokoli psychologa. Na individuální úrovni si my lidé vždy potřebujeme vypěstovat nějakou formu pozitivního sebepojetí. Sigmund Freud věřil, že potřebujeme žít se zdravým narcismem. Právě náš zdravý a funkční narcismus nás nutí jednat ve vlastním zájmu, nutí nás stanovovat hranice vůči druhým a dopřávat si dobrý život.

Tato zásada musí platit i na kolektivní úrovni. Společnosti a kultury musí rovněž pěstovat pozitivní sebepojetí. Kultura musí v určitém smyslu chtít existovat, chtít přežít, chtít vzkvétat a chtít se rozvíjet, aby vůbec měla šanci přežít a rozvíjet se. Zde byl přínos politické levice k rozvoji Západu téměř katastrofální. Sami na sobě jsme se zlehčovali. Nešetrně zacházíme se svými tradicemi. Akceptujeme nekontrolovanou masovou imigraci, která oslabuje pozici západní identity v našich společnostech. Učíme naše děti, aby se na vlastní kulturu dívaly jako na problém, a ne jako na přínos. Někdy by se dokonce měly stydět za to, že jsou bílé a západní. Měly by se stydět za všechno, co Západ v historii udělal. A měly by snižovat hodnotu sebe sama, své kultury a své vlastní identity.

Paralelou mezi 16. stoletím a naší dobou je význam nového komunikačního prostředku. Gutenberg vynalezl v polovině 15. století knihtisk a byla to novinka, která způsobila revoluci v intelektuálním prostředí. Kláštery a církev byly vyzvány dalšími aktéry, kteří nyní mohli rychle tisknout knihy s novým vzrušujícím obsahem. To přispělo k šíření náročných myšlenek renesance a reformace.

Internet dnes obnovuje informační prostředí a pomáhá novým hráčům zpochybnit zavedené monopoly na znalosti. Dříve to byla velká média a knižní vydavatelství, kdo kontroloval tok informací. Dnes může kdokoli zveřejnit video na YouTube, napsat na vlastní blog nebo jednoduše komunikovat s ostatními uživateli internetu na sociálních sítích. To jednoznačně přispělo k oživení politické debaty. Přispělo to také k její demokratizaci.

Lidé, kteří si dříve mohli stěžovat na zavedené politiky jen u kuchyňského stolu, mohou nyní veřejně vyjadřovat své názory na internetu. To samozřejmě znamená krizi kvality i kontroly faktů. Ne všechno je pozitivní. Je však těžké popřít, že nové komunikační prostředí znamená, že veřejná diskuse se stala pestřejší a věcnější. Staré monopoly jsou zpochybňovány. Volnomyšlenkáři a disidenti mohou oslovovat své publikum přímo, aniž by s tím staré univerzity nebo mediální společnosti mohly cokoli dělat.

Pak tu samozřejmě máme obsah všech těchto novinek zprostředkovaný novými kanály. Nová pravice, která se nyní objevuje v celém západním světě, má zálibu v internetu. Není náhodou, že člověk jako Jordan Peterson opustil tradiční univerzitu a místo toho používá internet jako svou novou univerzitu. To nové a vzrušující se neděje na univerzitě, ale na internetu. A to, čemu se dnes často říká osobní rozvoj nebo svépomoc, je svého druhu praktická filozofie. Jak bychom měli žít? Jak bychom měli být šťastní? O co bychom měli usilovat? Co je dobré a správné?

Je zřejmé, že mnoho proroků svépomoci se odvolává na klasické starověké západní ideály, jako je uvědomění si těla, střídmost, střízlivost, odvaha, sebedůvěra, učení a moudrost. Stoicismus je dnes předmětem rostoucího zájmu mladých pravičáků. Důvodem je jistě to, že žijeme v době hojnosti a požitků. Všude je nadbytek podnětů v podobě cukru, soli, sacharidů, alkoholu, počítačových her, sociálních sítí, hudby, filmů, pornografie a prostě všeobecné pohodlnosti. Odvolávat se v této situaci na stoicismus Seneky a dalších klasických autorů nebo třeba jen na Aristotelovu a Ciceronovu oslavu ctností a odpovědnosti znamená znovu učinit antiku aktuální.

Dalším aspektem je nový zájem mnoha lidí ze Západu o křesťanství. Ježíš se vrací. V období renesance se díky zájmu o náš původ a zájmu o klasickou řečtinu objevil také nový zájem o přímější vztah k základním textům křesťanství v Novém zákoně. To, že jsme měli protestantskou reformaci i katolickou protireformaci, je třeba chápat jako výsledek obnovy křesťanského myšlení, k níž došlo díky tomu, že se tehdejší intelektuálové vrátili k původním textům křesťanství.

Další zajímavou paralelou je rozchod se scholastikou. Ve středověku bylo intelektuální myšlení úzce spjato s kláštery a církví. Věda byla služebnicí víry a intelektuální myšlení bylo omezováno jak křesťanským moralismem, tak přísným formalismem scholastiky. S renesancí se intelektuální myšlení osvobodilo od scholastiky a to bylo východiskem jak pro nové přírodní vědy, tak pro svobodnější a racionálnější myšlení v humanitních a společenských vědách. Není zřejmé, že odvážnější intelektuální myšlení, které můžeme vidět na internetu, se zdá být výsledkem osvobození, které v současnosti probíhá od přísné scholastiky naší doby?

I dnes v humanitních a společenských vědách, které existují v zavedených institucích, převládají morální principy (definované politickou levicí) a sterilní formalismus. Velcí intelektuálové naší doby už pravděpodobně nejsou na univerzitách, ale na internetu. A nejzarytější kritici Jordana Petersona na univerzitách budou za dvě stě let asi tak slavní, jako jsou dnes akademici, kteří v 18. století kritizovali Voltaira.

Vidíme, jak se objevuje nový západní smysl pro sebe sama. Roste vědomí nezbytnosti mužských hodnot, síly a sebedůvěry. Roste také zájem o vlastní kulturu a historii. A opět je to antika, možná největší zlatý věk naší kultury, který je v centru našeho úsilí o znovunalezení sebe sama.

Západ má naději. Už jsme to dokázali. Byli jsme sebevědomí a hrdí. Dokázali jsme velké věci. Druhá velká renesance Západu by byla přesně to, co nejvíce potřebujeme.