Zachrání „pomalý a stabilní“ národ?

Ve Švédsku probíhá mezi konzervativci debata o tom, jakými metodami musí znovu dobýt svůj národ od destruktivních liberálů a pokrokářů. Mělo by to být pomocí kompromisu, pragmatismu a při dodržování všech pravidel státnické práce, která stanovila předchozí generace politiků? Nebo by to mělo být rychlé a bezohledné vytažení koberce zpod nohou pokrokářů, kteří přinesli naší zemi takovou bídu?

Obě strany, které jsou zde popsány poněkud obecně a nepříliš přesně, se začaly objevovat v době, kdy byla současná středopravá vláda podporovaná nacionalistickými Švédskými demokraty kritizována zprava za pomalé tempo reforem a málo pozitivních výsledků. Tento konflikt je rozpoznatelný i v mnoha dalších zemích, kde pocit naléhavosti záchrany země před narůstajícími problémy soupeří s oceněním udržitelné a stabilní vlády. Lze jej charakterizovat jako konflikt mezi populismem a právním státem, v závislosti na tom, kam až která strana zajde.

Když je třeba zachránit národ před jistou zkázou, otevírá se mnoho možností. Lze porušovat úmluvy, obcházet zákonodárná pravidla, přijímat zákony navzdory oprávněné kontrole ze strany právních posudků a zájmových skupin.

Riziko však spočívá v tom, že se tím pro budoucí politiku vytvoří precedens, který bude stále více ospravedlňovat cíl před prostředky. Bez dodržování běžného protokolu parlamentní demokracie, jakkoli je v některých zemích rigidní, hrozí obrovské riziko, že příští vláda, která bude v čele, zruší vše, co jedna uspěchala. Revoluce je často svržena stejně rychle, jako povstala.

Ale co když se zkáza nenávratně přiblíží, zatímco politici jsou zaneprázdněni protlačováním důležitých zákonů skrze měsíce a roky byrokracie? Fair play v politice občanům neprospěje, pokud budou svou zemi stále ztrácet kvůli nekontrolované imigraci, islamizaci a kriminalitě. To je tenká hranice, po níž musí konzervativci na Západě kráčet.

Strašák ve Švédsku: Maďarsko

Hrozba dalekosáhlých konzervativních reforem je ve Švédsku často zažehnávána poukazem na politický vývoj Maďarska pod vedením strany Fidesz a Viktora Orbána. Obecně je jakákoli podpora tradičních rodinných hodnot, nativismu a křesťanského náboženství přirovnávána k přeměně Švédska v autoritářský vyděděný stát, často s důsledky proruských tendencí.

Ačkoli pravda o Maďarsku je jistě složitější, v myslích mnoha liberálů a pokrokářů v Evropě přetrvává právě tento obraz země. Je zakořeněn v mnoha reformách, které provedla vláda Fideszu a které jsou považovány za neproporcionální, neliberální a upevňující moc Fideszu a oligarchů spřízněných se stranou na úkor opozice. K obrazu Maďarska jako země, která nerespektuje právní stát a lidská práva, přispívají i kroky, které vyvolávají emocionální reakce, jako je odmítání žadatelů o azyl v době migrační krize a nejnověji ústavní zákaz průvodů hrdosti.

Vzhledem k tomu, že konzervativní transformace Maďarska proběhla během relativně krátké doby, a to převážně pod vlivem jedné strany, Fideszu, a zejména jednoho silného muže, Viktora Orbána, je líčena jako nejlepší příklad nekompromisní současné pravicové revoluce. A právě tato semínka byla nyní zaseta; levicová alternativa slíbila „nahradit“ systém Fidesz, který podle slov lídra opozice Pétera Magyara ze strany Tisza „nelze opravit ani reformovat“. Stejně rychle jako „revoluce“ začala, může se stát, že se zvrátí.

Úspěch konzervativců a nacionalistů v Maďarsku je již několik let považován za vzor pro nacionalisty v jiných částech Evropy. Orbán stojí v čele politiky, jejímž cílem je omezit progresivní a liberální institucionální škrty ve vzdělávání a kultuře, omezit přistěhovalectví neevropanů na naprosté minimum a zavést opatření ke zvýšení porodnosti rodilých Maďarů.

Jsou všechny tyto reformy ohroženy, pokud v příštích volbách uspěje levice? Pokud maďarská opozice hodlá být tak bojovná, jak vnímá Orbánovu vládu, je riziko, že Maďarsko může učinit radikální obrat a dostat se do vleku globalistů a progresivistů, vysoké. Než se konzervativci v srdci Evropy rozhodnou napodobit Viktora Orbána, je třeba vše pečlivě zvážit, protože se může ukázat, že jeho utopie byla jen zábleskem.

Situace v Polsku

Vývoj v Polsku poté, co PiS, Právo a spravedlnost, ztratila v roce 2023 kontrolu nad vládou, může být předzvěstí toho, co čeká Maďarsko. Vláda Donalda Tuska používá obviňující rétoriku o tom, že PiS ovládá v Polsku několik institucí, například veřejnoprávní televizi. Vedoucí pracovníci a další zaměstnanci televize napojení na PiS byli nahrazeni, někdy velmi kontroverzně, lidmi se zjevnými vazbami na Tuskovu vládu. Část soudců a státních zástupců jmenovaných pod vedením Práva a spravedlnosti byla rychle propuštěna a klíčové osoby v několika dalších agenturách byly vyměněny, to vše s motivací „ukončit okupaci státních institucí ze strany Práva a spravedlnosti“. Po celou dobu byli bývalí ministři vlády za stranu Právo a spravedlnost zatýkáni a obviňováni z různých forem korupce.

Polští liberálové se zjevně domnívají, že konzervativní infiltrace a zneužívání moci je velmi hluboké, a aby se mu postavili čelem, zanedbají některá ústavní očekávání. Polské předsednictví, které stále drží Andrzej Duda z Práva a spravedlnosti, obvinilo Tuskovu vládu z porušování zásad právního státu a ústavy země, když těžkou rukou zametá se všemi úrovněmi oficiální společnosti. Scéna je tak připravena pro bojovnost obou stran, které se zjevně domnívají, že bojují proti hluboce zkorumpovanému a nemorálnímu systému. Až příště získají kontrolu nad Polskem konzervativci, odehrají se pravděpodobně podobné scény, jaké se odehrávají za Tuska – jen s obrácenými rolemi.

Je zajímavé, že v Polsku i v Maďarsku představují institucionální moc konzervativci a nacionalisté, zatímco pokrokáři a liberálové hrají roli populistických křižáků proti korupci – v západní Evropě je tento vztah běžně opačný, instituce ovládá levice, zatímco pravice svádí těžký boj. Nicméně polarizace, která způsobuje tuto nedůvěru mezi levicí a pravicí, stále odráží tendence, které vidíme v západní Evropě. Pouze má jinou podobu v bývalém východním bloku, kde je situace ovlivněna historií komunistických režimů.

Odpor proti Trumpovi

Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa jsou pro zemi, která je srovnatelná se západní Evropou, možná nejodvážnějším experimentem, z něhož by se konzervativci v Evropě mohli poučit. Trump sice plodně plní některé sliby, například ukončení masové migrace do Spojených států, ale jaká je cena jeho boje proti zakořeněnému levičáctví ve Washingtonu a na univerzitách?

O důsledcích současné iterace trumpismu se ve světových médiích hojně spekuluje již ode dne Trumpova nástupu do funkce. Jako důsledky různých jeho politik byly navrhovány odliv amerických mozků, úpadek měkké síly USA a selhání veřejných služeb a infrastruktury USA. Z politického hlediska někteří tvrdí, že až se usadí prach, mohou být konzervativci, konkrétně republikáni, na dlouhou dobu odstaveni od moci. Pravicový radikalismus produkuje levičáky, stejně jako předchozí roky levicového šílenství produkovaly pravičáky.

Zatím není jisté, co Trumpovo druhé funkční období udělá s konzervativními a nacionalistickými ambicemi v USA. Pokud je Polsko a Maďarsko něčím příkladem, musí být republikáni ochotni bojovat zuby nehty, až budou příště u moci, protože cyklus bezohlednosti ze strany konzervativců i progresivistů bude pravděpodobně pokračovat, jakmile se jednou roztočí.

Které země na tom budou nejlépe za dvě generace, až se jim budou vyplácet plody dnešní práce? Budou to dnešní nejjasnější hvězdy na konzervativním nebi, radikální a energií nabité Maďarsko a USA? Nebo to bude Švédsko se svou želví politikou? Nebo země podlehne mnoha výzvám dříve, než želva dosáhne cíle?