Subscribe
V posledních několika letech došlo v Evropě i v Severní Americe k seismické změně tradiční levice a pravice. Levice dříve znamenala socialismus. Ve 20. letech 20. století to znamenalo zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, a tedy konec „vykořisťování“ dělnické třídy kapitalisty. Ve 40. letech 20. století socialismus znamenal centrální ekonomické plánování, v němž si lidé většinou mohli zachovat svá formální vlastnická práva, ale plánovači měli směřovat individuální úsilí do kanálů, které považovali za nejefektivnější nebo společensky nejpřijatelnější. V šedesátých letech to znamenalo vysoké daně a rozsáhlé přerozdělování, ne nutně od bohatých k chudým, ale spíše od těch, kteří byli snadno zdaněni, k těm, kteří měli největší politický vliv. Socialismus ve všech třech variantách však selhal. Sovětský systém se zhroutil. Sociální demokracie švédského typu se střetla s realitou a byla v tichosti opuštěna. (Když se Margaret Thatcherové zeptali na její největší úspěch, odpověděla: „Tony Blair“).
Levice ovládá univerzity a média
Levice nedobyla svět, protože socialismus nefungoval. Místo toho však dobyla univerzity a média. Jedním z důvodů bylo, že schopní pravicoví jedinci se stali podnikateli, investory, obchodníky, manažery, lékaři a inženýry, zatímco schopní levicoví intelektuálové se stali univerzitními profesory, učiteli a novináři. Tento trend byl pak umocněn tím, že levičáci zastávají své názory mnohem intenzivněji a mnohem méně tolerantně než pravičáci. Pravicoví univerzitní profesoři přijímali nové zaměstnance víceméně nezávisle na jejich politických názorech. Levicoví profesoři by přijímali pouze jiné levičáky. Pomalu tak docházelo k ovládnutí univerzit. Stejná tendence k samovýběru se projevila i v médiích. Ponechány samy sobě, univerzity a média se obrátí doleva.
Skutečné oběti mizí, levice si vymýšlí nové
Univerzity přestaly být fórem pro svobodnou soutěž myšlenek a staly se prostředkem společenských změn, po kterých levice toužila. Novináři přestali informovat o tom, co se skutečně děje, a stali se levicovými roztleskávači. Po jakých společenských změnách však levice toužila? Jejím historickým (a ušlechtilým) posláním bylo bojovat za chudé a marginální. Ale na konci dvacátého století, alespoň na Západě, přestaly být tyto otázky naléhavé. Chudoba byla z velké části odstraněna a etnické a sexuální menšiny již nebyly utlačovány. Levice ztratila smysl své existence. Proto si nějaký vymyslela. Místo toho, aby se levice zabývala stále obtížnějším úkolem identifikovat skutečné oběti a bojovat za ně, jednoduše si oběti a jejich utlačovatele vytvořila – odtud levicová kultura cancel a wokeismus, vášnivé odmítání západní civilizace, nesmyslné vítání protizápadních žadatelů o azyl, kteří se hrnou do Evropy.
Antisemitismus a nová protizápadní utopie
Levicové politické strany ovládla nová elita univerzitních profesorů, učitelů, novinářů, aktivistických právníků a vládních úředníků, kteří neměli pochopení pro zájmy dělnické třídy (která sama prošla transformací, kdy speciální dovednosti nahradily hrubé svaly). Změnila se i obrazotvornost levice. Ve dvacátých letech byl utopií Sovětský svaz a boj se měl odehrávat mezi kapitalisty a proletariátem. V poválečných letech bylo utopií Švédsko, zatímco iluzí doby byl korporativismus – spojenectví velké vlády, velkého byznysu a velké práce. Levici však došly utopie, do kterých by mohla posílat obdivné delegace ze Západu, a došly jí i skutečné boje. Levice na chvíli přijala ekofundamentalismus (a někteří levičáci ho stále přijímají), kde je utopií jakási imaginární Arkádie se zpívajícími ptáky a trávou jemně se pohupující ve větru. V poslední době si však levice našla další imaginární zemi, Palestinu (která ve skutečnosti nikdy neexistovala), nové nepřátele, Židy, a nové voliče, protizápadní přistěhovalce. Levice se změnila k nepoznání, zatímco její tradiční voličská základna, dělnická třída, nemá pro novou levicovou elitu s její absurdní cancel culture a wokeismem a zlým antisemitismem žádné pochopení. To vytváří jedinečnou příležitost pro pravici.