Subscribe
Příchod Pétera Magyara otevírá pro Brusel novou kapitolu a nabízí Evropské unii šanci znovu získat dynamiku v otázkách Ukrajiny, západního Balkánu a demokratické soudržnosti.
Po více než deset let byly diskuse o rozšíření Evropské unie často zastíněny jednou překážkou: stále více konfrontačním postojem Maďarska vůči Bruselu pod vedením Viktora Orbána. Od politiky sankcí až po Ukrajinu a západní Balkán se Budapešť často stavěla do pozice nejobtížnějšího partnera Unie při vyjednávání, což zpomalovalo kolektivní rozhodnutí a odhalovalo limity jednomyslnosti v rámci systému EU.
Nyní, když Orbánova dlouhá politická éra zřejmě končí a nová vláda pod vedením Pétera Magyara začíná měnit roli Maďarska v Evropě, Brusel opatrně zkoumá, co by tato změna mohla znamenat pro budoucnost samotné Unie.
Význam politických změn v Budapešti dalece přesahuje rámec maďarské domácí politiky. Pro EU představuje potenciální strategický zlom v okamžiku, kdy se rozšíření opět stalo jednou z hlavních geopolitických priorit bloku.
V posledních třech letech Evropská unie stále více přistupuje k rozšíření nejen jako k byrokratickému procesu přistoupení, ale jako k širšímu projektu bezpečnosti a stability. Ruská invaze na Ukrajinu zásadně změnila způsob, jakým mnozí evropští představitelé vnímají hranice Unie a její sousedství. Země, které byly kdysi považovány za politicky vzdálené členství – zejména Ukrajina a Moldavsko – se náhle staly ústředním bodem dlouhodobé strategické vize EU.
V této souvislosti vyvolaly předchozí obstrukce Maďarska rostoucí frustraci evropských institucí i členských států. Orbánova vláda opakovaně odkládala rozhodnutí spojená s finanční podporou Kyjeva, sankčními balíčky a přístupovými jednáními a často argumentovala tím, že Brusel postupuje příliš rychle nebo jedná proti maďarským národním zájmům.
Příchod Magyaru nemusí nutně znamenat dramatickou ideologickou revoluci v maďarské zahraniční politice. Je nepravděpodobné, že by se Maďarsko vzdalo důrazu na suverenitu nebo se bezvýhradně připojilo ke každé iniciativě přicházející z Bruselu. První signály však naznačují mnohem méně konfrontační přístup, založený spíše na vyjednávání než na systematickém vetování.
Už jen tento rozdíl by mohl podstatně zlepšit schopnost Evropské unie jednat soudržně.
Ukrajina bude pravděpodobně první velkou zkouškou těchto nových vztahů. Evropští představitelé doufají, že Budapešť přestane fungovat jako trvalá brzda přístupového procesu Kyjeva a umožní tak pokročit v jednáních s větší politickou stabilitou. Přestože důležité otázky zůstávají nevyřešeny – včetně práv menšin a bilaterálního napětí mezi Maďarskem a Ukrajinou – atmosféra kolem diskusí v Bruselu se již znatelně změnila.
Pro instituce EU to má obrovský význam. Rozšíření směrem k Ukrajině již není vnímáno pouze jako symbolické politické gesto. Stalo se součástí širší ambice Evropy demonstrovat odolnost, jednotu a geopolitickou důvěryhodnost tváří v tvář ruské agresi.
Důsledky přesahují hranice východní Evropy. Orbán léta pěstoval úzké vztahy s nacionalistickými a neliberálními aktéry napříč západním Balkánem a často podporoval vůdce, které Brusel obviňoval z ústupu od demokracie. Zejména srbský Aleksandar Vučić a vůdce bosenských Srbů Milorad Dodik těžili z toho, že měli v Evropské radě mocného spojence, který dokázal zmírnit kritiku a zpomalit tlak ze strany institucí EU.
Méně ideologicky orientovaná maďarská vláda by mohla tuto rovnováhu změnit. Brusel by mohl získat větší svobodu při prosazování demokratických reforem a norem právního státu na Balkáně, aniž by musel čelit neustálému odporu Budapešti. To neznamená, že problémy regionu zmizí přes noc, ale mohlo by to postupně posílit vliv EU při přístupových jednáních.
Gruzie také ilustruje širší důsledky maďarské transformace. Za Orbánova vedení Maďarsko často bránilo gruzínské vedení navzdory rostoucím evropským obavám z demokratického úpadku a autoritářských tendencí. S možnou změnou postoje Budapešti se proevropské síly uvnitř Gruzie mohou cítit nově povzbuzeny, zatímco vládnoucí establishment by mohl ztratit jednoho ze svých nejspolehlivějších podporovatelů v rámci Unie.
Maďarská transformace však také odhaluje hlubší institucionální diskusi, které se Evropa již nemůže vyhnout: otázku jednomyslnosti.
Zahraniční politika EU byla po léta opakovaně zpomalována možností jednotlivých členských států vetovat kolektivní rozhodnutí. Nejviditelnějším příkladem tohoto problému se stalo Maďarsko, ale mnozí evropští diplomaté v soukromí přiznávají, že ostatní vlády se často schovávaly za odpor Budapešti, aby se samy vyhnuly otevřenému zaujímání kontroverzních postojů.
Proto se v současné době obnovuje diskuse o hlasování kvalifikovanou většinou, zejména v otázkách zahraniční politiky a rozšíření. Příznivci argumentují, že Unie, která se připravuje na budoucí rozšíření, nemůže zůstat strukturálně zranitelná vůči vnitřní paralýze. Kritici se však obávají, že opuštění práva veta by mohlo oslabit národní suverenitu a vyvolat napětí mezi většími a menšími členskými státy.
I když Orbán už maďarské politice nedominuje, tyto rozdíly nezmizí. Země jako Francie, Nizozemsko a Řecko mají stále značné výhrady k rychlému rozšíření, zejména pokud jde o otázky migrace, institucionální reformy a hospodářské integrace.
Politická změna v Budapešti nicméně mění atmosféru uvnitř Evropy.
Poprvé po mnoha letech si Evropská unie dokáže realisticky představit budoucnost, v níž budou debaty o rozšíření vedeny méně permanentní vnitřní konfrontací a více strategickou kalkulací. Zda tato příležitost nakonec přinese trvalé reformy, bude záviset nejen na novém vedení Maďarska, ale také na ochotě samotné EU přizpůsobit se rychle se měnící geopolitické situaci.
Alessandro Fiorentino